Blížila se doba štědrovečerní večeře, možná to byl pozdní oběd, to už nevím, ale protože jsem ráda jedla (bohužel mně to zůstalo až do teď) tak možná to byl ten pozdní oběd. Tatínek šel tehdy do koupelny s tím, že už si musí kapra vzít, aby ho mohl připravit k jídlu. Ptala jsem se proč, vždyť jsem si s ním přeci tak pěkně hrála, pozorovala jsem ho, jak ve vaně plave, jak dýchá, hladila jsem ho po jeho hladkém mokrém šupinatém hřbetu. Pochopte, ten tvor ve vaně mě naprosto fascinoval.
A pak přišla ta rána. Chtěli ho připravit k večeři. To jste neviděli, co jsem vyváděla, já se přiznám, že i já si to nepamatuji, jen z vyprávění rodičů, prý jsem tak strašně plakala, přímo řvala, že to nesmí udělat, že ho nesmí zabít. Snažili se mně to vysvětlit, přemlouvali, domlouvali, ale nic nepomáhalo, trvala jsem na tom, že kapříka musíme vzít a pustit do nedaleké řeky Svitavy. Po opravdu dlouhém přemlouvání to rodiče vzdali, vzali jsme kapra, už nevím, jestli ho zabalili do mokrého hadru, nebo dali do kýblu s vodou, a nesli jsme ho k řece.
Tam jsme ho vypustili do vody, a já, šťastná a spokojená, že si kapřík plave dál, jsem se vracela domů. To, že kapr nepřežije, jsem se samozřejmě dozvěděla až o mnoho let později. Tehdy to pro mě bylo ale nesmírně důležité, vidět kapříka, jak si plave v té velké řece a svému dalšímu osudu vstříc.
Nakonec na štědrovečerní večeři, ano, nakonec z toho byla opravdu večeře a to hodně pozdní, jsme jako tradičně měli řízky, rozdali se dárky a my se dívali na pohádky.
Hodně dlouho mně trvalo, než jsem byla vůbec schopna si kapra dát, řekla bych, že až co jsem začala chodit s manželem, tehdy ještě s přítelem, u nich byl kapr tradicí.
Jedno vím ale jistě, ke mně musí kapr připutovat už naporcovaný, nikdy už mně ve vaně žádný živý kapřík nebude plavat a vím, že můj syn by ho taky oplakal, a šli bychom ho, jako tenkrát, znovu vypustit do řeky.
iris - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz