Můj manžel je tramp. Jezdí na vandry od svých čtrnácti let. Záhy po našem seznámení, to mu bylo 23 a mě 21 let, usoudil, že bych i já měla poznat radosti toulání se po lesích a lukách, o horách nemluvě. Což o to, od malička jsem s rodiči jezdila po celém tehdejším Československu a provozovala turistiku, ale vždy jsme vyráželi a zase se vraceli do nějaké pěkné pohodlné chaty nebo penzionu. Tak teď tedy poznám tu pravou romantiku starých zálesáků, o které jsem četla v rodokapsech.
Stydlivě jsem se svému milému přiznala, že jsem vlastně pod stanem ještě nikdy nespala. Ujistil mě, že se toho obávat nemusím, protože pod stanem spát stejně nebudeme, jedeme pod širák. Pozorně jsem sledovala předpověď počasí a strachovala se, co budeme dělat, když bude pršet. Zdenda prohlásil, že prostě na sebe hodíme celtu, nebo igelit. Na můj další nesmělý dotaz, kde se budeme mýt a kde budeme jíst, odpověděl, že si samozřejmě uvaříme na ohni. Otázku mytí přešel mlčením, ale když jsem naléhala, řekl, že jedeme jenom na víkend, tak to bez sprchy vydržím. Pak mě ale uklidnil s tím, že určitě najdeme potok. No aspoň něco.
Jako křest mého trampování vybral místo, které je blízko a které, jak říkal, zná jako svoje boty - Brdy. Nejdřív zkontroloval moje vybavení na tuto společenskou akci, oblečení jakž takž prošlo, zato nad mým zrzavým batohem lomil rukama, to prý kdyby viděli jeho kamarádi, byl by znemožněn. Batoh vysypal, moje věci zredukoval na čtvrtinu a dal mi usárnu (US tornu) a žracák. Tam jsem musela všechno pečlivě složit a mohli jsme vyrazit.
Jeho další tvrzení, že Brdy jsou nejsušší místo, jaké zná, se nezakládalo na pravdě. Celý víkend jsme se brodili ve vodě. Ale jinak tam bylo krásně. Na Brdech si od nepaměti trampové staví osady a některé stojí dodnes. A mají krásná jména jako Hebron, Pátá míle, Alabama, Kolombáro a další. První noc jsme přespali na Kolombáru, kde byl krásný srub i ohniště. Pak jsme procházeli Brdy křížem krážem, bohužel i ujištění mého nejdražšího, že zná Brdy jako svoje boty, také nebyla pravda. Chtěli jsme přespat další noc v osadě zvané Strachomorna, o které samozřejmě naprosto přesně věděl, kde je. Byla jsem trochu zoufalá, když jsme ji už hledali čtyři hodiny, procházeli i vojenským prostorem a bylo jen otázkou času, kdy se objeví nějaký snaživý voják se samopalem na hrudi a bude nás mít za záškodníky. Ale nakonec jsme Strachomornu našli a opravdu dělala čest svému jménu. Byla v ní zima jako v morně a strach jsem měla taky, protože se ve větru kývala a vrzala. Té noci jsme měli štěstí, Strachomorna nespadla, spadla až týden poté. Víkend na Brdech jsem tedy přežila.
Ještě párkrát jsem se svým budoucím mužem vyrazila na podobné akce, ale nakonec pochopil, že jsem spíše salónní typ a i když jsme jezdili dál, vždycky na mě večer čekalo zázemí v podobě pokojíku s opravdovou postelí a koupelnou.
Manžel ale zklamán nebyl, naše dcera se totiž potatila, vyráží na vandry s ním i se svojí partou a spí pod širákem i v mínus 15 stupních.
A ze mě se už nikdo nesnaží udělat velkou trampku.