Cena: 319 Kč

Izzy by si tolik přála vést poněkud zajímavější život, než jí nabízí středomoravská vesnice. A teď, za války, je to ještě mnohem horší. Samá dřina, žádná radost. Pak se ale najednou všechno změní: na jejich rodinný statek přijde vypomáhat skupina britských válečných zajatců. A jedním z nich je Bill.

Po jejich setkání události naberou rychlý spád. Izzy a Bill se tajně vezmou a vydají se na útěk. Izzy je přestrojená za muže a působí tak věrohodně, že když je nakonec dopadnou nacisté, skončí spolu s Billem ve vojenském zajateckém táboře.

Kdyby Němci přišli na to, že je Izzy žena, okamžitě ji zastřelí. Novomanželé se proto spojí s několika spoluvězni, a společně pak střeží Izzyino tajemství. Ne každý zajatec má ale dobré úmysly. A tak se Bill a Izzy každé ráno probouzejí s nejistotou, jestli se společně dočkají večera. Nebo konce války. Nebo šťastné budoucnosti.

O autorce knihy Vězňova žena:

Maggie Brookes se narodila v Londýně. Povídky a básně začala psát už v šesti letech. Vystudovala angličtinu na Cardiff University a stala se reportérkou. Její cesta pak vedla do BBC TV, kde pracovala jako scénáristka, producentka a režisérka historických dokumentů. Když se jí narodily dcery, odešla z BBC a začala učit kreativní psaní na Middlesex University – působila tam 30 let.

Jak Maggie sama říká, čte nebo píše, ať už je kdekoli. Ráda se také účastní uměleckých výstav a čtení poezie, baví ji plavání a zpěv. Další velkou radostí je pro ni cestování – například psaní Vězňovy ženy ji zavedlo do České republiky, Polska a Německa a spolu s manželem projeli sedmisetkilometrovou trasu, kterou musely její postavy přetrpět.

Ukázka z knihy Vězňova žena:

„Mluvíte  německy?“  zeptal  se  jí  zdvořile,  i  když  většina  lidí  v našem kraji jinak neuměla.„Jistě,“ odpověděla máma svou dokonalou, kultivovanou něm-činou a hřbetem levé ruky si odsunula pramínek vlasů z očí. I já jsem nepatrně přikývla.Rozjasnil tvář. „Můžu dál?“Máma zlehla pokynula prsty, což mělo znamenat „Copak vám můžu bránit?“ a on popošel o krok.

Opřela  si  ruku  s  nožem  o  okraj  dřezu  a  zakabonila  se,  když  viděla jeho zablácené boty na čisté podlaze. Bráška Marek se zve-dl ze země. Bylo mu teprve osm, ale roli jediného mužského v domě bral smrtelně vážně.Kapitán  si  sundal  čepici,  odhalil  krátké  prokvetlé  vlasy.  Měl  upřímnou tvář venkovana, zvyklého hledět do nebe, rty tenké a možná přísné, ale vrásky kolem očí napovídaly, že se rád směje. Bez čepice rázem zestárl.

„Prohlédl jsem si váš statek...“ Máma se zamračila a on zlehka máchl rukou. „Chci vám nabídnout pomoc při sklizni.“Jenom proto, abyste tu sklizeň pak mohli zabavit, napadlo mě a bylo mi jasné, že si máma myslí totéž. Zabavili nám každou řípu, každý pytel ovsa, každou šunku, které statek vydal.„Mám tu pracovní četu válečných zajatců z pily v Mankendorfu. Spravují silnici, aby po ní mohly jezdit náklaďáky se dřevem.

Jednoho  dva  muže  vám  ale  můžu  poslat  na  pomoc,  když  budete  mít nejvíc práce. Mám rozkaz pozvednout lesnictví a zemědělství v kraji. Na vás dvě je to dost velký statek.“„Jsme  tři,“  ozval  se  bratr  a  máma  mu  varovně  položila  ruku  na rameno.Kapitán vážně přikývl. „Vlastně tři.“Měl samozřejmě pravdu.