Vinařský deník

Formát: 140 × 200 mm

Vazba:  V2

Cena: 289 Kč

Autora totiž podle jeho slov „ruší“ mnohá další témata, jež dostávají nakonec větší prostor než výroba vína, která tvoří rámec knihy. Jde zejména o různé choroby naší doby, zároveň je to jakási jiskřivá a vtipná rodinná kronika. Dalším Jahnovým oblíbeným tématem je vlastní krize středního věku, „o které se ví už dlouho, ale nic se s tím nedělá“, nebo rodičovství v relativně pokročilém věku, samozřejmě rovněž vlastní, a to jaksi zvláštním, samozřejmě mužským pohledem. Zdá se, že boj o to, jak tento životní „projekt“ dopadne, není ještě zdaleka rozhodnutý a vyhlídky jsou nejisté. V břitkých dialozích jde někdy takřka o život, jako by v nich probíhalo neustále 220 voltů…

Autor vůbec velmi rád hledí na věci ze strany, z kterého se příliš neznají, pohledem často ironickým, sarkastickým, ale vždycky vnímavým… a někdy dokonce i laskavým. Řečeno slovy autora: „Puberta je vskutku těžká část života lidského… zejména pro rodiče. Čtenář, kterej má dítě, se tu bude patrně cítit jako doma, kdo nemá, zřejmě si mohutně oddychne.“ Často ovšem Daniel Jahn píše o svém otcovství tak vroucně, „že se občas může zdát, že by mohl být i dobrým otcem“. Všechny pochybnosti překonává svým osobitým humorem, protože co jiného už mu zbývá…

O autorovi  knihy Vinařský deník:

Daniel Jahn (1962) vystudoval pedagogickou fakultu, učil na základní škole, pracoval v reklamní agentuře, zabýval se malováním a sochařstvím. Nyní je na volné noze, kromě „nucené práce“ se věnuje tvůrčímu psaní, výrobě a pití vína. Bez toho by tato kniha nikdy nevznikla.

Ukázka z knihy Vinařský deník:

Co všechno jsem pro ni vyrobil! Okolí kolíbky, později postýlky, se zaplnilo živou přírodou. Tak ze zdi shlíželo pár veselejch kinetickejch zvířátek, který se pohybovaly díky tomu, že z nich trčel rybářskej vlasec. Pestrobarevnej chameleon, zatáhněte přece! Se skřípotem se dal do pohybu jeho jazyk, zakroucenej do spirály. Díky pérku z obyčejný propisovací tužky zasunoval se ten mechanismus zase zpátky poslušně na místo. To je kouzlo, připadal jsem si jako sám mistr Hanuš.

Výr s křídlama, který se uváděly do chodu rovněž taháním, rybky visící a plavající vzduchem, tolik jsem chtěl, aby se jí na světě líbilo! Pokreslil jsem jí postýlku zvířátkama, kterejch se celý dětství bála, jak mi později řekla. Tyto věci se postupně stěhujou na půdu, nehodí se už do pokoje mladý slečny. Velkej provazovej žebřík, jehož osnovu tvoří opravdový lana a kterej visel z mnou vyrobenejch polic, odřezávám a věším na trámy. Kdoví, jestli se mi to nebude ještě dobře hodit, až jednou třeba vylezu na tu půdu a budu tu hledat provaz. Tento by byl pěknej, a rozhodně se nepřetrhne. Byla by se v tom veškerá ironická směšnost i tragédie života, kdybych použil právě tenhle špagát.

Ká lidi na potkání říkali sluníčko, svítila v tom svým kočárku. Tak pěkná byla, že I. často z toho měla slzy na krajíčku. Zejména po několika skleničkách.

Fotil jsem ji rád v tý její postýlce, když do ní dopadaly paprsky skutečnýho nebeskýho sluníčka, kolem kterýho víříme dnes a denně, ať chceme či nechceme. Aparát cvaká, Ká poskakuje a svítí, když najednou povoluje cosi v konstrukci toho lože, uvolňuje se podlážka a to pozemský sluníčko dostává zákeřnej direkt na bezzubou bradu. Toto je krutý, když se hezká chvíle promění v srdceryvnej pláč. Děti si ale běžně takovou příhodu vyrobí samy i přes varování. Jdeme jednou, což je příklad za nespočet těch situací, zima je, že prsty bolí, i když se do nich nepraští. Není už tam u rybníka stará nefunkční závora, jen sloupek s jakýmsi cvakátkem, který mělo tyč držet uzavřenou a automobilovej provoz dál nepustit, ona s tím cvaká, přiskřípneš si prst! Nepřiskřípnu, AU! Šlohněte to někdo už konečně do šrotu.

To naše sluníčko už sice tolik dneska nesvítí a nehřeje, ale kroužíme kolem něj dodnes pořád. Pořád to dá zabrat.

Ještě jednu naši procházku jmenujme, docela zvláštní. Pokud by to někoho zajímalo, mohl bych přesně říct, jaký bylo datum, protože jsme šli I. koupit pugét k narozeninám. Byla tedy taky zima, ubírali jsme se kolem zahrady, kterou majitelé opustili i s černým kocourkem. Součástí těch procházek tedy byla i zastávka tu, spojená s krmením. Zvířátko do sebe naházelo granule, já pomalu jdu, ohlížím se, ona pořád u plotu. Pojď už! Nic. Další nic. To je častej problém takovejch vycházek, že se nehýbou z místa. A viděli jste někdy kocoura značkovat? Teď se znovu otáčím a vidím právě toto. Zvíře se obrací zády ke Ká, vytrčí ocas, zavibruje prdelí a vytřese ze sebe proud tý tekutiny a ohodí celou zimní kombinézu shora dolů.

A znova, zas. Utíkám tam a konečně ji táhnu pryč. Pokračujeme v chůzi a já registruju teď v ovzduší ostrej pronikavej zápach, kroužím čichem všude kolem a nakonec vidím, že to všecko jde z kropenatý kombinézy tý naší Ká. Ještě pokračujeme chvíli a já vidím, jak to tak strašlivě páchne čím dál víc, že už procházka dál nejde a do toho dárkovýho krámku prostě takhle jít nemůžeme. Museli jsme domů a do pračky a uspořádat výpravu novou. I všechen vzduch v domě pak se musel vyprat, to je neuvěřitelný, co kočky dokážou, když jde o rošťárnu. Tu příhodu tu uvádím spíš pro městský mamlasy, kteří kočku ještě skoro pořádně neviděli, natož značkovat nebo třeba se pářit, já to taky nikdy předtím neviděl.

Takovejch příhod bylo tisíce a nemá je tu smysl všecky uvádět. Jsou to nejobyčejnější příhody na světě.
Je i není to ten samej člověk, o kterým tady píšu. Ty milý děcka, s těma slunečníma úsměvama a přilnavostí klíštěte, z toho prostě vždycky vyrostou. Tak i k nám se dostavila puberta. V tu chvíli jsme udělali to, co všichni správní rodiče: houby.
Ano, nejhezčí doba byla, když se budoval domov a děcko bylo děcko. Domov stojí. Nevinařská rada: važme si děcek, když jsou děcka.

Knihu Vinařský deník lze zakoupit v knihkupectví a na internetových stránkách nakladatelství PRAGOLINE.