Výlet k lomu a na rozhlednu s puberťáky

V takovém krásném dni bylo škoda sedět jen na zahradě, a tak jsme se domluvily, že po obědě vezmeme děti a vyrazíme spolu na výlet. Domluvily jsme se, že zajedeme na Šífr - lom, který je od nás sice skoro hodinu cesty, ale je tam opravdu krásně. Když jsem koukala na mapy, kudy vlastně vede nejlepší cesta, všimla jsem si i rozhledny, která vypadala pěkně. Byla to sice ještě další zajížďka, ale domluvily jsme se, že se koukneme i tam.

Po obědě jsem nachystala věci, posadila děti do auta a jely jsme vyzvednout kolegyni. Když děti zjistily, že se jedeme koupat, byly nadšené. Hlavně mladší dcera hned začala, jak bude ve vodě, dokud nebude tma. To jsem jsem ji hned upozornila, že je to lom a voda tam bývá studená, a tak dlouho tam určitě nevydrží. „Mi to ale nevadí, já tam vydržím.“ Básnění o vodě znělo skoro celou cestu.

Konečně jsme dorazili a děti se dočkaly. Když jsme ale došli z parkoviště k lomu lomu, zjistili jsme, že poblíž stojí sanitky a policie. Chlapeček, který tam jezdil na kole, spadl a poranil se tak, že bylo potřeba převozu do nemocnice. Nám bylo blbé koupat se v lomu a radovat se, když lékaři poblíž ošetřovali dítě ve věku našich synů, a tak jsme vzaly děti a šly si lom obejít. Cesta byla moc pěkná a nebyla ani příliš dlouhá. Obejít lom nám trvalo něco přes hodinku. Děti šly taky s nadšením, že se konečně za chvilku dočkají slibovaného koupání. 

Po procházce u lomu už nikdo nebyl, a tak nic nebránilo dětem, aby se rozběhly do vody. „Brrr, to studí,“ pištěly děti hned po tom, co tam vlezly. „My vám to říkaly, voda je studenější, je to lom.“  Ale po několika dnech velkých veder to nebylo vůbec tak strašné, jak se na první pohled zdálo. Přidaly jsme se k dětem a všichni si užívali příjemného ochlazení v parném dnu. Když jsme si řekli, že koupání nám stačilo, tak jsme nastoupili všichni do auta a pokračovali v cestě.

Naší pozorní kluci si ale hodně rychle všimli, že nejedeme tam, odkud jsme přijeli. „Mami, kam to zase jedeme?“ ptal se mě Šimi. „Chceme se s tetou kouknout ještě na rozhlednu,“ odpověděla jsem mu. „Nééé, to bude zase do schodů,“ začali si stěžovat naši dva puberťáci. Malá Gábi je přitom uklidňovala: „Nebojte, kluci, jste velcí, to určitě dáte!“

Když jsme dorazili na parkoviště, tak děti ke své hrůze přišly na to, že k rozhledně musí ještě dojít. Vydali jsme se teda na cestu do celkem prudkého kopce. Co chvilku se ozývalo „ne, já už nemůžu, chci domů,“ nebo taky „já se radši otočím a půjdu domů pěšky“. No to by si asi dali pěkně do těla a domů by dorazili tak za dva dny. No s jejich tempem možná i za týden. Nakonec jsme po asi půlhodince mučení dětí chůzí dorazili před rozhlednu. „Hurrrráááá, jsme tu.“ Najednou byli nadšení, že už ji konečně vidí. Vylezli jsme tedy nahoru a užili si krásný výhled a pomalu už i západ sluníčka nad přehradou Velká Harta a konečně jsme mohli vyrazit na cestu k autu.                          

„Cože, my jdeme zase pěšky,“ začala skuhrat Gábi. „No musíme dojít k autu, už je to jen z kopce, kousek se projdeme a jsme tam.“ „Néééé, já nechci, já ty vaše procházky nesnáším.“ Puberťáci se začali smát a  neodpustili si poznámku: „Jsi přece velká holka, to určitě dáš.“ Po téhle poznámce jsme už šli dolů se smíchem všichni. 

Peggy89 - čtenářka
ChytráŽena.cz