Výlet parním vláčkem

Začátkem letošních prázdnin si děda vymyslel pro naše děti výlet vlakem. Z Liberce do německé Žitavy a parním vláčkem do Oybinu s pěší túrou na jinou stanici.

Nejdřív si zjišťoval spojení, protože všude jezdí jen autem, 20 let nejel vlakem - jak tvrdí.  Zjistil, že parní vláček ze Žitavy stojí 14 euro na dosp.osobu + cesta autem tam a zpět. A že jízdenka LIBNET stojí 320 Kč pro 5 osob nehledě na věk už z Liberce vč. parního vláčku do Oybinu a zpět. A to se vyplatí, navíc se dědovi špatně odporuje, jelikož jak říká, má vždycky pravdu.

Večer jsem přišla z práce a druhý den jsem si chtěla užít volno prací doma. Děti mi hned ve dveřích oznamovaly: ,,Maminko, jedeme zítra ráno na vláčky s dědou, babičkou a s tebou!" ,,Já nejedu, jedete jen vy čtyři," snažila jsem ubránit své volno. ,,Ale jedeš, lístek je pro 5 lidí, děda to říkal," oznámil mi Toník. ,,Zítra má pršet," dodala jsem. ,,Má, ale až ve tři a to už budem podle dědy zase ve vláčku!" No, co jsem měla dělat, děti se tak těšily a děda to měl tak ,,pěkně" naplánované. A úklid mi neuteče!

Ráno jsme se sbalili, najedli a zvonek: ,,Dělejte, dělejte, ať nám to neujede. Máš pasy dětí?", to byl děda. ,,Jistě, jede to až za půl hodiny a na nádraží jsme za 10 minut," řekla jsem a dodala: ,,dopiju kafe a doběhnu vás." Na nádraží  marně hledal kasu. ,,Tati, tady se lístky už 10 let prodávají ve vlaku." Konečně jsme nastoupili. ,,Jé, tady je to pohodlný a čistý," kochal se děda, ,,na co táhneš ten bágl, to má snad 30 kilo." Jedu na výlet, mám dvě děti a bude pršet. Náhradní oblečení a svačina, moje odpověď. ,,Pršet má až ve 3 a to už budem v Jonsdorfu ve vláčku," vložila se babička.

V Žitavě jsme prošli kolem staré celnice a vyšli na úzkokolejné nádražíčko. Vláček byl krásný, děti se vyfotily ,,v  uniformě výpravčího" a všichni jsme nasedli do otevřeného vagónu bez střechy. Cesta byla slunečná a kromě popílku, který na nás padal z dýmu parního vlaku, to bylo moc pěkné.

V Bertsdorfu jsme vystoupili, že půjdeme pěšky na další stanici. Na turistické značce měla cesta trvat 1 hod. a 45 minut. Koupili jsme si zmrzlinu a vyrazili. Šli jsme lesem stále do kopce, ušli asi  polovinu cesty a strhla se bouřka a silný déšť. Lucinka klopýtala po mokrých kamenech, držela se dědy za ruku a řekla: ,, Mám sice nešikovný nohy, ale za to jsem chytrá!" A Toník dodal: ,,Po tobě, dědečku!" To už se nikdo z nás smíchy neudržel. Zmáchaní jsme doběhli na nádraží v Jonsdorfu, kde jsme měli v plánu navštívit Motýlí dům.

Ten jsme si nechali na příště. V již přistaveném parním vláčku jsem děti převlékla do suchého a najednou vylezlo sluníčko. Teď už děda pochopil, proč jsem táhla ten batoh. V pořádku jsme dorazili domů, i když nás před Libercem stihla další bouřka, ale to jsme podle plánu seděli ve vlaku. Před barákem nás Toník opět překvapil větou: ,,Dědečku a babičko, děkujem za náročný výlet!".

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10