Vzpomínka na školku

Když jsem byla malá holčička, chodila jsem do mateřské školky v naší vesničce. Byla to doba po druhé světové válce, kdy bylo takovýchto zařízení velmi málo.        
Naše mateřská školka byla celoroční. My děti jsme přicházely ráno v sedm hodin a nosily jsme si z domu svačinky. Na oběd jsme chodili domů a pak jsme se do školky vraceli na celé odpoledne.  
   
Vzpomínám, když jsem poprvé vešla do budovy školy. Šla jsem s maminkou dlouhou tmavou chodbou a pevně ji držela za ruku. Srdíčko mi silně tlouklo a měla jsem strach, jaká asi bude paní učitelka. Na konci chodby byly dveře se skleněnou výplní. Dveře se otevřely a za nimi stála usměvavá paní učitelka. Její tvář a oči vyzařovaly bezpečí a můj strach vystřídala radost. Ještě dnes si pamatuji, jak to v naší školce vypadalo.
       
Paní učitelka nebydlela v naší vesnici, ale na oběd chodila ke své mamince, která měla domek v naší ulici. Já a moje sousedka jsme měly stejnou cestu na oběd s paní učitelkou. Držely jsme se jí každá z jedné strany za ruku a byly jsme na to velmi pyšné. Tak jsme šly i zpátky na odpolední program.
       
Jednou jsem se doma s obědem opozdila a oknem jsem viděla, že paní učitelka s Janou, která se jí držela za ruku, už odcházejí do školky. Hrozně jsem se vylekala a spustila pláč: „Maminko, ony mi utekly!“ Maminka mi nařídila, ať tedy jdu sama a dohoním je. „Ne, já už je nedohoním! A sama nepůjdu, ne a ne! To radši zůstanu doma!“ To už maminku rozzlobilo. Neměla na starost jenom mě. Byly jsme čtyři děti, starala se o domácnost, hospodářství a zahradu a ještě chodila každé odpoledne do lesa sázet stromky. Jenže já to ve své malé hlavičce tenkrát nechápala a vyváděla jsem jako pominutá. Tak maminka rozhodla: „Když tedy nechceš jít sama, půjdu s tebou, ale to pak bude ostuda!“ Šly jsme. Já před maminkou s brekem, maminka za mnou s vařečkou a sem tam mi jednu plácla přes zadek. Už jsme byly na dohled školy, děti s paní učitelkou byly shromážděny před budovou. Vtom mi teprve došlo, jak se mi všichni budou smát, až mě takhle maminka přivede.
Začala jsem s prosíkem: „Mami, mami, už se můžeš vrátit! Já už půjdu sama! Prosím! Už se mnou dál nechoď!“ Tak takhle mě maminka vytrestala.           
Dnes na dobu strávenou v naší školce vzpomínám jako na kus krásného a šťastného dětství. Do té samé školky, i když už zadaptované a zmodernizované, chodili všichni tři moji kluci a já jsem se tam po létech vrátila jako vedoucí školního stravování.