Wieliczka

Před pár dny jsme se vrátili z našeho poznávacího zájezdu, či výletu po Polsku. Jelo nás jen několik přátel. Takové cesty, kdy je nás třeba patnáct a průvodce, mám moc ráda. Průvodce neboli vedoucí zájezdu se nám může plně věnovat. První naše zastávka byla v Krakově, ale pokračovali jsme dál vláčkem do Veličky - trošku jsem si název počeštila. Snad to nebude vadit. Vláček z Krakova byl dost plný, ale seděli jsme všichni. Jelo s námi i dost anglicky mluvících spolucestujících. 

Velička, její solné doly, jsou již od roku 1978 zapsány na jedno z prvních míst do Seznamu světového dědictví UNESCO. Vláček zastavuje a všichni vystupujeme. Po pár krocích již vidíme těžní věž dolů a po několika minutách chůze jsme na nádvoří solných dolů. Náš vedoucí šel objednat prohlídku a koupit lístky. Na panelech jsou cizojazyčné, převážně anglicky tlumočené prohlídky. To by byl trošku problém, naše skupinka skoro seniorů moc anglicky neovládá. Ale náš šéfík se již vrací a má dobrou zprávu. Našla se průvodkyně, která mluví slezsky, taky malinko rozumí česky a slovensky, tak to nebude s překladem problém.

Jdeme do budovy, kde je vchod do podzemí a tam nás již vítá milá paní v krásné, asi sváteční hornické uniformě. Tak seřadit, spočítat a jde se. Čekalo nás asi 380 schodů po bytelném dubovém schodišti, ale nikdo jsme je nepočítali. Jdeme, jdeme a schodů neubývá. Ale nakonec se ukázala pevná půda pod nohama, chodba, či štola, kde začíná prohlídka, poznávání těžké práce horníků, kteří po staletí těžili bílé zlato - sůl. Sůl se v této oblasti nacházela od dob neolitu. První písemné zmínky o těžbě jsou asi z třináctého století. Musela to být velká dřina. Prokopat se a vytahovat všechnu tu sůl na povrch. Později si již pomáhali různými rumpály a tahali sudy a vozíky po kolejničkách, v pozdějších dobách jim již pomáhali pracovat i koníci. Horníci po šichtě vycházeli na povrch, ale koně v podzemí zůstávali, dokud byli práce schopní, až byli staří, tak je vyvezli, vytáhli rumpálem nahoru.

Procházíme chodbami s různými komorami, komnatami, kaplemi, zdobenými sochami ze soli, až do té nejhlavnější a nejkrásnější, do Kaple blahoslavené Kingy z 19.století. To byla nádhera. Skvost, pro který stálo zato tolik schodů sejít dolů. Kdo chce v tomto chrámu fotit, musí si koupit povolení, takovou nálepku za deset zlotých. Pro mne by to bylo zbytečné, můj foťáček by to v šeru moc nezvládal, tak se jen kochám tou krásou, tím mistrovským dílem, kde jsou sochy, oltáře i lustry ze soli. V tomto sále se mladé páry i oddávají a každou neděli se zde konají bohoslužby. Pro tyto hosty a pro hendikepované lidi a rodiny s dětmi je tady zřízený osobní výtah. Takže na prohlídku tohoto světového unikátu se dostane každý.
Pokochali jsme se a už nás průvodkyně volá na další cestu. Prohlédli jsme si ještě obchůdek se suvenýry, bylo možno se občerstvit v bufetu a také zde mají toalety. To je dobrá věc. Prohlídka totiž celkem trvá bezmála dvě hodiny. Jdeme i posedět do kina, kde nám promítli krátký film o zkázách, které plyn a voda mohou v dolech napáchat. A zase putujeme chodbami. V podzemí jsou i jezírka se solankou, dříve se bylo možno projet na lodičce, nyní z bezpečnostních důvodů již to není možné. Vše je hezky nasvíceno, i když jsme v hlubokém podzemí, tím, že jsou štoly široké a jsou tam ty místnosti, tak to nepůsobí tísnivě. Tady  v dolech je i koncertní sál s výbornou akustikou, restaurace. Cestou narazíte i na skřítky permoníčky, kteří pomáhali hlavně psychicky při té těžké dřině a pro nás to bylo krásné zpestření prohlídky. Velička, její podzemí, musí být proděravěné jako ementál. My jsme ušli asi 3 kilometry, ale chodeb je tady údajně 300 kilometrů do hloubky asi 130 metrů. Už se blížíme ke konci prohlídky. Průvodkyně jde nahlásit, zařídit náš vývoz na povrch zemský. S hodnou, trpělivou průvodkyní se loučíme, děkujeme za výklad.

Do hornické klece se nás vejde asi osm. Skupinka se rozdělila a nastupujeme. Zavírají se dvířka. Cítíme jen velký průvan a jsme nahoře.

Po setkání s ostatními se ještě dohodneme, že si dáme grilovanou klobásu a pak teprve půjdeme na vlak zpět do Krakova. Ve Veličce, jak zjišťuji, je ještě i zámek, kde je sídlo muzea a jsou tady i lázně. Ale my sejdeme opět na nádraží a zpět do Krakova. Návštěvu této památky UNESCO mohu doporučit. Jsem ráda, že jsem měla tu možnost poznat kousek země našich sousedů.