Za krásami Zeleného ostrova

Když mi před pár lety kamarádka nadšeně vyprávěla o krásách Irska, ani ve snu by mě nenapadlo, že se tam i já za čas podívám. Ale život má pro nás přichystaná všelijaká překvapení, a tak jsem koncem dubna nasedla do letadla směr Dublin.

Už při příletu do hlavního města jsou z výšky vidět skaliska poloostrova Howth, omývaná Irským mořem. Pro mě, jakožto suchozemce, a milovníka vody ve všech podobách, to bylo nádherné podívání. A nemohla jsem se dočkat, až se následující den vydáme vláčkem přímo na ostrov, abychom si ho mohli zblízka prohlédnout. A prohlíželi jsme docela důkladně. Z původně plánované odpočinkové  procházky byl nakonec několik kilometrů dlouhý „pochoďák“ po skaliskách podél moře, ale za tu krásu to opravdu stálo. I když mé nohy měly poněkud opačný názor.

Další místo, kam jsme se chtěli podívat, byly Moherské útesy,  které leží v Atlantském oceánu. A tak nezbylo než se vydat napříč Irskem, do městečka Galway, a z něho ráno pokračovat autobusem k vytouženému cíli. Odpoledne v Galway jsme strávili procházkou po plážích a kochali se pro nás vzácnou podívanou na čisťounkou, průzračnou vodu, kameny nejrůznějších velikostí, tvarů a barev, a poslouchali přitom tajemnou „řeč“ vln a křik racků, kterých je všude plno. Když jsem stála tváří v tvář té „velké vodě“, cítila jsem velikou radost, úctu i dojetí, a přišlo mi v tu chvíli nepochopitelné i líto, za čím vším se lidé často ženou a kvůli tomu leckdy nevidí všechny ty krásy, které tu na světě jsou. Stejně si s sebou na „druhý břeh“ neodneseme nic jiného než to, co nám utkví hluboko v duši...

Ráno jsme se vydali na Moherské útesy a cesta krajinou byla příjemnou podívanou. Ve zdejší zemi nemají velkochovy, a zelené louky jsou plné chundelatých oveček, barevných kraviček  a sem tam se volně pasou i koně a oslíci. Pastviny i okolí domů lemují nevysoké zídky  z dovedně poskládaných kamenů, kterých je tu všude opravdu dost a dost. Po necelých dvou hodinách jízdy jsme dorazili do vytouženého cíle a už první pohled z útesů na otevřený  Atlantik byl neskutečným  zážitkem. V některých místech jdete ve výšce až 200 metrů nad hladinou, a bohužel, některým nerozumným návštěvníkům se útesy staly osudnými a z výletu  se už domů nevrátili. Ale vůbec se tomu nedivím,  kolikrát mi šel mráz po zádech, když jsem viděla, kam až  lidé šli, jen aby měli co nejúžasnější foto. Pokud jdete povolenou cestou, žádné nebezpečí nehrozí. Pro návštěvníky je tu i neobvykle udělané středisko s potřebným zázemím, které je, až na vstupní část, celé schované v travnatém kopci.

Velice zajímavé je také místo zvané Hill of Tara, jehož vznik se datuje  už z předkeltských dob, a konaly se na něm různé obřady, včetně korunovací králů. Dodnes se můžete dotknout korunovačního kamene, který stojí na jednom ze dvou zdejších, pravděpodobně uměle vytvořených, kopců. Z výšky vypadají jak dvojité dotýkající se  prstence. Za jasného počasí je odtud výhled do poloviny provincií celého Irska. Hned vedle je malý hřbitov se starobylým kostelíkem, jehož tajuplnou atmosféru úžasně dokreslují krákající  ptáci,  hnízdící v korunách vysokých stromů.

Kousek od Hill of Tary  se nachází  Newgrange,  což je velká, z kamenů poskládaná a trávou porostlá mohyla, starší než egyptské pyramidy. Kolem dokola je zvenku obložená velkými kameny, z nichž na některých jsou různé znaky a spirály. Po celém Irsku je spousta dalších podobných staveb, ale pouze Newgrange můžete vidět i uvnitř. Vchod i chodbička do nitra mohyly je docela úzká, ale naštěstí jsem prošla. V době zimního slunovratu  otvorem nad vchodem zasvítí na pár minut sluníčko přesně do středu jeskyně. Nám tento nevšední zážitek uměle zprostředkovala paní průvodkyně, a věřte, bylo to zvláštní až tajemné něco takové zažít. Nejdřív stojíte v naprosté tmě, a najednou se postupně rozzáří světýlko, které nabírá na síle, až se celý prostor zalije zlatavým světlem. Dodnes se lidé jenom dohadují, co bylo skutečným účelem těchto staveb. Kromě jiného pravděpodobně sloužily k náboženským a duchovním obřadům.

A to bylo už téměř vše z mého kratičkého putování.
Ještě jsme stihli v Dublinu krátkou návštěvu Trinity Golellege, tedy Koleje svaté Trojice, ve  které se nachází i jedna z nejkrásnějších knihoven na světě. Posledním nahlédnutím do zdejší bohaté historie byla katedrála svatého Patrika, který je významným patronem Irska. Co nás při vstupu mile překvapilo, byl tištěný průvodce v českém jazyce. To se nám zatím nikde jinde ve světě nestalo. Odtud ještě rychle na oběd, abychom se posilnili na cestu domů, a za chvíli už jsme koukali,  jak se nám Zelený ostrov rychle vzdaluje z dohledu... Škoda, bylo by toho ještě tolik, co bychom rádi viděli. Ale i tak jsem moc ráda, že jsem mohla alespoň malinko vidět něco z jeho krás a zajímavostí. Je to jedna ze zemí, kam bych se ráda ještě znovu vrátila.