Žena za volantem

Řízení auta se mi vždy líbilo. Snad jako většina lidí jsem úspěšně složila zkoušky a získala řidičský průkaz už ve dvaceti letech. Ono se to jezdí, když v autoškole vedle vás sedí instruktor a tu pomůže zabrzdit, tu poradí, kdo má přednost v jízdě nebo vyšlápne spojku. Jenže pak najednou sedíte za volantem úplně sama a všechna odvaha je rázem pryč, tedy alespoň u mě to tak bylo.

Zpočátku jsem si troufla řídit, jen když jsem vedle sebe měla zkušeného řidiče a rádce v jednom. Jenže vyjet někam sama, když pořádně neznáte trasu, neumíte zaparkovat mezi dvě auta, pořádně se rozjet do kopce a navíc v hlavním městě mi připadalo nemožné. Tak šel čas, uběhlo pár let a já stále chodila po svých nebo jezdila tramvají, autobusem či metrem a obdivně vzhlížela ke všem ženám řidičkám.

O dvacet let později jsem se seznámila se svým nynějším přítelem. A znovu přišlo na přetřes moje řízení. Občas mi mimo město půjčil auto, seděl vedle mě a trpělivě radil co a jak. Měla jsem oči navrch hlavy a na tachometru 30 km/hod. Prostě pořád ten strach z jízdy ne a ne překonat.
Na podzim roku 2005 mi přítel říkal, že by to chtělo zaplatit si pár jízd v autoškole, oprášit znalost dopravních předpisů a křižovatky. Pedály i volant jsem zvládala dobře, ale orientovat se v provozu, to byl opět oříšek. Takže se situace opakovala a já jsem pořád raději zůstávala spolujezdcem. To jsem však netušila, co se na mě chystá.

I v tomto roce přišly Vánoce a mě pod stromečkem čekalo velké překvapení v podobě klíčků od mého prvního vlastního auta vč. malého i velkého technického průkazu a zaplaceného pojištění. Měla jsem obrovskou radost, která střídala rozpaky. Kamarádce jsem tehdy volala a říkala: „Chápeš to, kdyby mi koupil mobil, ale co budu dělat s autem?“ Moc se smála, jak by ne, když léta řídí a na vlastní auto je zvyklá, ale dnes už na to s úsměvem vzpomínáme obě.

Max, jak jsem autíčko pojmenovala, protože pro mě znamenalo maximální překonání sama sebe, nejprve stál tři měsíce v garáži a já pilně z okna tramvaje studovala dopravní značky, abych zvládla alespoň cestu do práce a z práce. Nesmějte se, bylo to opravdu tak. Pak přišlo jaro a já úplně sama vyjela poprvé, podruhé, potřetí a postupně zjišťovala, že to jde. Co mi také zbylo, přeci Max nemohl zůstat jen garáži.

Letos je tomu už šest let a jezdím každý den. Max je můj skvělý kamarád a velký pomocník. Šetří můj čas a pohodlně mě odveze, kam potřebuji. Do práce, pro nákupy, k lékaři, za rodinou, kamarádkami, domů, prostě všude.
Jsem moc ráda, že Maxíka mám i že jsem v tomhle směru maximálně překonala sama sebe.

Všem přeji šťastnou cestu a kilometry bez nehod!!!