Zikmundek: Jau, on mě hryznul!

Moje dcera si od malička přála zvířátko. My s manželem jsme byli toho názoru, že do naší dvougarsonky se už nevejde ani žížala, nehledě k tomu, že s námi bydlí i pár molů, stádo mravenců a občas i moucha s kámošem komárem. U babičky na vesnici měla  dcerka psa a tři kočky, takže žádným příkořím netrpěla.

Jednoho dne, téměř na prahu dospělosti, však přišla s tím, že si chce přivést přítele. Vyhnala moly i mravence a mě napadlo, že by se něco podobného mohlo přihodit i nám s manželem. Což o to, kdyby si chtěla přivést nějakého chlapce, nebyli bychom proti, ostatně vdát se holka taky musí, ale ona chtěla jenom maličkého kamaráda - křečka.

A tak nám do rodiny přibyl další člen - křeček Zikmund. Nevím, proč mu dala tak pitomé jméno, nic proti Zikmundům, ale pro pět centimetrů malé stvořeníčko se mi to jméno moc vhodné nezdálo, a tak jsem mu začala říkat Pupíček. Není to pravda o nic chytřejší, ale je to roztomilé.

Nejprve bylo nutné připravit křečkovi domov. Dcerka sehnala luxusní klec a vybavila ji nejrůznějšími vymoženostmi, jen aby se maličký přítel cítil co nejlépe. Do klece dala kolotoč, houpačku, všelijaké prolízačky, skluzavku, malý tobogánek a domeček. Dál připravila dvě mističky na vodičku, což kdyby si do jedné šlápl. Šlapal do obou. Zakoupila piliny, speciální papáníčko pro křečky, ovoce a zeleninku snad dokonce bio, a pak už jen pelášila s přepravkou pro křečíčka Zikmundka-Pupíčka. Bylo by mi trapné závidět křečkovi, ale co do vybavenosti i velikosti bylo jeho bydlení mnohem lepší, než to naše.

"Vyndej ho a dej ho do klece, já ti podržím dvířka," zavelela, když ho přinesla. Křečků se nebojím, tak jsem pro něj sáhla a chytla ho. "Au, on mě hryznul," zapištěla jsem. "No on kouše, trochu, proto jsem ti ho taky dala vyndat, mě už kousnul taky," přiznala dcerka. Společnými silami jsme Pupíčka přendaly do jeho nového domova. Hned se zabydlel a začal úřadovat. Přehazoval piliny z jedné strany na druhou, až byla celá předsíň téměř zasněžená. Do toho ještě rozházel papání a rozlil vodičku, pak si lehnul a usnul, měl vygruntováno. Domů se vrátil manžel. Nadšený z Pupíčka moc nebyl, ale projevil snahu seznámit se. "Čau zvíře," pozdravil ho a strčil prst do klece. Pupíček nezaváhal, uviděl neznámý předmět v kleci, vyskočil a zahryznul se. "Jau, on mě hryznul, hajzl jeden, chytím ho a půjde na mráz," řval manžel, který bolestí zapomněl, že je červen a jsou zrovna tropická vedra.

Ale jinak byl Pupíček moc hodný, skoro celý den prospal, jen navečer dělal skopičiny a ukazoval, co se všechno naučil na hrazdičce. A uměl toho dost, trénoval totiž každou noc. Jakmile jsme  ulehli se snahou usnout, náš maličký ožil. Z klece v předsíni se ozývaly neuvěřitelné zvuky -  škrábání, kousání, skřípání, pištění. Pupíček celou noc projezdil na kolotoči, klouzal se na klouzačce a tobogánku, chroupal oříšky, jako by věděl, že dělají největší rámus a možná po nich i dupal. Mističky na vodičku používal jako činely a mlátil s nimi o sebe. Kdo by se na něho ale mohl zlobit, když ráno tak roztomile mžoural očíčkama, nevyspinkaný z flámování.

Se Zikmundkem-Pupíčkem jsme prožili krásné dva roky, pak se odebral do křeččího ráje, má před naším domem místečko pod stromy. Snad i on byl s námi šťastný.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10