Žítková je malebná vesnička s domky rozsetými na loukách a pasekách Bílých Karpat na moravsko-slovenském pomezí. Žítková leží severně od Starého Hrozenkova a spolu s obcemi Vápenice a Vyškovec (na jih od Hrozenkova) patří do regionu Kopanice. Políčka na strmých svazích Bílých Karpat se totiž nedala obdělávat jinak než kopáním motykou. Odtud název Kopanice. Tato oblast patřila kdysi k nejchudším z chudých, co se majetků týče. Avšak byla a zůstává bohatá svou magií a nádhernou krajinou vůkol. Kopanice se staly doslova mou srdeční záležitostí.
Čím to je, že je mi ten kraj rok od roku milejší...? Čím to je, že vždy, když se sem zatoulám, roztluče se mi srdce nezvykle rychle a při pohledu na krajinu, ve které se střídají políčka, pastviny, sady a lesy po úbočích Karpat, se mi derou slzy dojetí do očí...?
Na Žítkové jsem poprvé pobývala jako malá žačka na letním táboře. Už tehdy jsem nějak podvědomě vnímala zvláštní atmosféru této podivuhodné obce a okolní krajiny. Písnička „Horenka Chabová“ o nedalekém zalesněném vrchu mi navždy utkvěla v paměti a dodnes se mi občas dere na rty. Z vyprávění svého tatínka jsem se později dozvěděla, že jeho prarodiče pocházeli z nedalekého Vyškovce. Několikrát jsme pak tento kraj s rodiči navštívili, abychom hledali své vzdálené příbuzné, ale bohužel... Staří zemřeli a mladí odešli za pohodlnějším žitím možná do Uherského Brodu, možná do jeho okolí. Nevím. Ale i tak mi zůstává tento kraj hrozně milý a několikrát do roka se sem snažím na den na dva dostat, jen tak se projít, pokochat se líbeznou krajinou a zažívat zde podivný stesk.
Žítková je opravdu zvláštní. V poslední době se třeba hovoří o tzv. žítkovských bohyních, moudrých ženách, obdařených nadpřirozenými schopnostmi, které se vyznaly v bylinkách a uměly léčit tělo i lidské duše. Uměly čarovat, dovedly uhranout i vidět do budoucnosti. Ostatními obyvateli Kopanic byly vážené a ctěné, sousedům byly léčitelkami i naslouchajícími „vrbami“, byly milované i vzbuzující respekt a možná i strach. Své zkušenosti a dovednosti předávaly svým dcerám a neteřím. Toto „řemeslo“ přežilo všechny možné režimy, a ač byly různé, jedno měly všechny vlády společné – bohyně byly nevítané a často pronásledované. Poslední z žítkovských bohyň zemřela teprve před několika málo lety a bohužel nenašla žádnou pokračovatelku. Bohyně nedávno inspirovaly mladou českou spisovatelku Kateřinu Tučkovou k napsáním románu Žítkovské bohyně. Slyšela jsem o něm, že se čte jedním dechem. Proto se moc těším, až si knížku jednoho večera otevřu a začtu se do ní.
První letošní podzimní víkend jsem znovu po dlouhé době prožila na Žítkové. Jednalo se ale bohužel jen o pracovní pobyt. Ze dvou dnů našeho firemního školení jsem „vyšetřila“ pouze necelé dvě hodiny na malou procházku v okolí místního nového hotelu. Navíc nezbyl čas. Hotel, ve kterém jsme byli ubytováni, vznikl přestavbou původní základní školy. Po mnoha letech jsem se zase vrátila na známá místa: v tehdejší základní škole se totiž konal můj dávný dětský tábor. Budovu bych už dnes skoro nepoznala. Jediné, co zde ještě z těch časů zůstalo, je stará lípa a křížek za hotelem.
Přikládám několik fotografií ze Žítkové. Snad Vás spolu s mým vyprávěním budou inspirovat k návštěvě tohoto krásného kouta naší země.
Nelke56 - čtenářka
ChytráŽena.cz