Životní láska

Zavřít oči a snít si svůj velký sen o tom, že si Vás jednou přijde vyzvednout princ na bílém koni a odveze si Vás k sobě na hrad.

Pohádka?

Ne, ne to se opravdu stalo.

Jednoho krásného slunného rána jsem se potkala se svou životní láskou. Se svým princem, který přijel na bílém koni, tedy koni, ale vlastně ano, jako v pohádce, ale ne na jednom, ale na několika bílých koních, které byli schované pod kapotou.

Že bych si se svou láskou padla hned do oka? Nemyslím si, trvalo mi trošku déle pochopit, že onen princ je princem mé duše. Skvěle jsme si povídali a sedli si do noty. Čas neúprosně odkrajoval chvilky u kafíčka a spát jsem tehdy šla až k ránu. Celou tu dobu jsme si povídali o všem možném, o životě, o láskách, o práci…

Další den jsem čekala na JEHO telefon, na znamení, že mě chce zase vidět. Celý den však telefon mlčel a nezazvonil. Začala jsem být trošku nervózní a smutná. K večeru se telefon ozval a byl to ON s velkým O. Byla jsem ráda, že o mě má zájem a že to nebylo jen povídání na jeden den nebo večer.

O pár dní později jsem slavila svátek - dostala jsem od něj kytici modrých růží a dodnes je mám usušené v modré vázičce.

Po 10 dnech známosti se mě zeptal, zda to s ním myslím vážně, jestli k němu vůbec něco cítím, jsem v těchto věcech pro něj uzavřená a mlčenlivá. On, můj princ, mě prý má rád a je mu se mnou fajn a příjemně.
Jestli mi s ním bylo dobře a jestli jsem toužila být po jeho boku? Že se ptáte.

Bylo mi s ním skvěle, těšila jsem se na každou minutu, kterou jsme spolu strávili a trávili. Těšila jsem se na jeho pohled, na svůj pohled do jeho blankytných modrých očí, těšila jsem se na společné výlety, večeře při svíčkách, těšila jsem se na společné problémy, bydlení. Těšila jsem se na NĚJ. Chtěla jsem s ním být pořád, denně, ale to přece…ale to znamená…MILUJI HO.

„Miluji tě,“ řekla jsem mu, “mám tě moc ráda a chtěla bych být jen s tebou,“ dlouhý polibek, který ode mne dostal, zahladil všechny stopy nejistoty v jeho pocitech. Konečně, i v těch mých.
Nádherných 12 měsíců jsme se nadále poznávali, denně vídali a zkoušeli spolu žít tak nějak naostro. No co kdyby. Já jsem chtěla být připravená na všechny eventuality, tedy i eventualitu společného bydlení, denního vyvařování chutných večeří, společných nedělních procházkách, prostě stálého kontaktu.

Po roce společného žití jsem zatoužila po zásnubním prstýnku. Vím, možná to bylo narychlo, možná ještě nenastal ten správný čas, možná jsem mu chtěla nechat více místa, příležitosti, ale…chtěla jsem být prostě zasnoubená. Všechny holky v práci se mě denně vyptávaly na novinky v našem vztahu a já ochotně a ráda předkládala to, co chtěly slyšet.
Po krátkém čase jsme spolu začali bydlet oficiálně, tedy ne ještě jako manželé, ale jako druh a družka neboli na prozatímní psí knížku, nebo tak nějak se tomu říká.
Holky v práci se vdávaly a chodily se stále se zvětšujícím bříškem. Také jsem zatoužila po tom bříšku, ale nebyla jsem si jistá, zda dokážu překlenout něco takového, jako je mít dítě.
Ještě jsem nebyla zasnoubená a neměla svatbu a už byste po mě chtěli dítě, říkávala jsem jim a smála se.
Ten zásnubní prstýnek jsem nakonec přece jenom dostala a k tomu i kytičku s růžičkou. Původně se zásnuby měly konat v restauraci s romantickou večeří a podle vzoru řádné etikety s pozváním rodičů obou stran, ale nakonec vše proběhlo úplně jinak. Ten den se totiž událo strašně moc věcí a přibylo hafo problémů, které se musely vyřešit. A tak naše zásnuby proběhly sice s mým údivem nad nádherným prstýnkem s bílým kamínkem a větou, zda bych chtěla být právě s ním a zda bych si ho jednou chtěla vzít. Slzy se mi zalily dojetím a jen stěží jsem zašeptala, možná řekla, určitě zakřičela, ANO.
A jak to tak v pohádce obyčejně bývá, princ se zamiluje do princezny a bývá svatba. Tak jako nakonec u nás. Z prince se stane král a z princezny královna. Mají vlastní hrad, my tedy dům a spoustu dětí jako smetí. My tedy nakonec jen dvě.
Že Vám to připadá jako z pohádky?

Není to pohádka, není to sen, i když já se jako ve snu cítím. Každé ráno se budím vedle milované osoby a považuji to za malé štěstí. Přeji si, aby to štěstí nikdy neskončilo.

Nejsou však všechny dny sluníčkové, přijdou i mraky a bouřky. Obyčejně je to tehdy, kdy se do sebe zaseknou mé rohy beraní s tvrdými rohy býka a ani jeden nemíní povolit.

O to ale jsou krásnější a horoucí polibky při usmiřování.

Diesonne – čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete