Andulka jedna, dvě

Před dvěma lety si syn přál andulku, jednu měl vyhlídnutou od kamaráda, který rušil chov a rozdával andulky, zvonečky, žebříky a vše k nim potřebné. Rádi jsme mu vyhověli, protože jsme si mysleli, že ptáček je tichý, nenáročný mazlíček a nepořádek taky nenadělá. Tak proč ne. A protože nám chyběla klícka, jelo se nakupovat. Andulka byla modrobílá, sem tam zvýrazněná černou, takže jsme koupili klec barvy modrobílé. Doma syn klec vybavil vším potřebným a upaloval pro ptáčka, aby jej mohl ubytovat a seznámit s námi a novým domovem.

Všichni jsme byli zvědaví, jak se mu bude v klícce líbit a musím říct, že jsme se asi hodinu rozplývali, jak je krásný, jak se pěkně houpe na houpačce, jak zobe z krmítka, jak je šikovný, že umí to i ono. No zkrátka lepší než televize. Syn mu dal jméno Bob. Bob dostal čestné místo v pokojíku na skříni, aby měl rozhled a nebál se. Musím přiznat, že se Bobovi u nás nejspíš líbilo, protože štěbetal celou noc a my se moc nevyspali. Naivně jsme si mysleli, že se seznamuje s novým prostředím a za chvíli bude klid. Jakž takž jsme usnuli.

Druhý den ráno nás Bob opět překvapil - kolem klece a po celém koberci rozlítané peří, a všude rozlouskané proso. Nechápali jsme, jak mu mohlo vypadat tolik peříček, když to na něm nebylo ani poznat. A přes den to vypuklo, Bob slyšel vrabčáky v okapu a vší silou chtěl, aby ho slyšeli a věděli o něm. Vůbec se neobtěžoval kouknout před klec, jak tam stojíme a snažíme se ho rozptýlit pískáním, slabým tleskáním, no prostě jsme zkoušeli vše, co nás napadlo, jen aby se trošku zklidnil. Vřískal pořád. Nejspíš nás měl za blázny a raději si nás nevšímal. Navečer donesl syn andulku druhou, kamarád mu totiž poradil, že když budou dvě spolu, tak si spolu budou povídat potichu. Jen jsme se s manželem na sebe podívali a v duchu se modlili, aby řevu nebylo dvakrát tolik.

Druhý ptáček byl zelenožlutý a dostal jméno Tod. Taky byl moc krásný, a zase jsme se nemohli vynadívat. S obavami jsme ale čekali, jak se k sobě andulky budou mít a hlavně jestli už nebude takový křik. Bob s Todem seděli na větvičkách naproti sobě a jen po sobě pokukovali a ani nepípli. Nastal večer a ptáčci si už na sebe zvykli. Ze začátku se pošťuchovali, když seděli vedle sebe, tak jeden toho druhého shodil dolů. Dokonce i krmítka si rozdělili a běda, když jeden šel vedle - druhý ho hned přesměroval k tomu jeho. Před zrcátkem tancovali a už jen štěbetali, žádný křik nebyl. Všichni jsme se vyspinkali dorůžova. Po čase jsme je začali pouštět po bytě, tiše jsem trpěla, když proletěli mezi listy mé dvoumetrové difnbachie a očima hlídala skleničky, aby na nich nedej bože nepřistáli, nebo je neshodili. Ale naštěstí se jim oběma zalíbil lustr, nejspíš jako nejvyšší bod a tam po odlítaných kolečkách i odpočívali. A kytky ani skleničky jim naštěstí nic neříkaly. Létaly s přehledem.

Dnes už dokonce přiletí na zavolání jména a sednou si na rameno, někdy i na hlavu. To pak tahají za vlasy, nebo zobou jemně ucho. Když sedím u počítače, tak Bob přiletí, sedne si nahoru na monitor a snaží se sezobnout kurzor. Tod je mu vždy nablízku, sedne si opodál a hlídá ho a slabounce pípá, jakoby mu radil, jak kurzor chytit. Ptáčci jsou to taky pěkně mazaní a když poletují a někdo jí, sednou si na stůl vedle talíře a začnou se dožadovat taky. Jsou to naši miláčci, za nic bychom je nevyměnili a vůbec nám nevadí, že po celém pokojíku je peří a semínek dvakrát tolik - stejně se vysává.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10