8 rad, než se rozhodnete vyběhnout
Pampeliškový med - nejoblíbenější recepty
Hrajte s námi SUDOKU online !
MDŽ nebo Den matek?
Kamarádka nastoupila jako prodavačka do soukromého obchodu. Vůbec se mi to nelíbilo. Byly jsme spolužačkami na střední škole. Já pak pokračovala na školu vysokou, zatímco Eva odmaturovala a s dalším studiem se musela rozloučit, protože byla těhotná. Postupně se Evě a jejímu manželovi narodily čtyři děti. Eva byla dlouho na mateřské, starala se o děti a neměla prakticky nic odpracováno. Její muž vydělával dost, aby uživil celou rodinu.
Pro manžele byly nejdůležitější děti a jejich štěstí a oba usoudili, že je důležité dohlédnout na ně, když už doma mají čtyři kousky. Byly to dobře vychované děti, všechny se dobře učily a dělaly svým rodičům radost. Ovšem Eva musela mít oddělané roky to důchodu, to si uvědomovala. Snažila se nějakou dobu najít uplatnění v oboru, který studovala.
Protože byla ale bez praxe, nedařilo se jí najít kancelářské místo. Bylo
mi vlastně líto, že Eva nastupuje do obchodu jako obyčejná prodavačka, protože
jsem dobře věděla, že je to chytrá a rozumná žena. Stále ale přicházelo v úvahu,
že kamarádka bude v obchodě spokojená. Jenže opak byl pravdou. Po pár
dnech její práce mi velmi neochotně sdělila, že pracuje za 17 000 Kč hrubého,
v obchodě je devět až deset hodin denně, bez jediné přestávky, nesmí tam
jíst, protože je tam stále spousta zákazníků, a ti to nesmí vidět.
Po týdnu dostala ledvinovou koliku, protože se ten týden v práci nenapila. Tu zdárně zvládla, na pohotovosti jí pomohli kapačkami, nemocenskou odmítla. Dokonce jsem se jednou do obchodu vydala jako zákaznice. Nikdy jsem tam nebyla. Nyní jsem viděla, jak všichni v obchodě doslova běhají, Eva, která byla na kase, když zrovna nemarkovala zboží, tak tahala těžké bedny se zbožím, které ukládala do regálů, neustále vytírala, protože bylo právě deštivé období a pot z ní tekl. Bylo mi jí líto, chudinky. Nic jsem v obchodě nekoupila, a tak si Eva ani nemohla všimnout, že jsem prodejnu navštívila.
Po třech týdnech toho měla Eva dost. Poznala, že v prodejně už nechce pracovat. Vždyť neměla ani minimální mzdu, v rozporu se zákoníkem práce si nemohla dopřát ani pětiminutovou pauzu, a k tomu velká zodpovědnost. Ač byla Eva vždy dobrá v matematice, uvědomovala jsem si, že její zaměstnání musí být nápor na nervy. Během vydávání peněz z kasy jí tam chodila kolegyně, cvakala jí na kase, zkoušela ceny zboží, hrabala v kase. Eva měla přitom podepsanou hmotnou zodpovědnost.
Zajímalo mě, jak to je s každodenní uzavírkou kasy. Šokovalo mě, že to, co Eva dostane jako všimné od zákazníků, musí do koruny odevzdat své nadřízené. „Vždyť to je od lidí, jako poděkování, že jsi na ně hodná!“ reagovala jsem. Ano, bylo to tak, že vše navíc musela odevzdávat, pak teprve počítala tržbu a limit v kase. „A jak to je, když ti pak třeba bude deset korun v limitu chybět?“ „Ty musím dát ze svého.“
Ano, Eva třeba osmdesát korun odevzdala vedoucí, která si peníze vzala, ale pak deset korun musela platit z vlastního. A tak to bylo denně. Nakonec byla Eva utahaná, strhaná po pouhém měsíci. Rozhodla se, že v práci skončí. Plně jsem jí to schvalovala. Blížila se inventura a všichni v prodejně chodili jako tělo bez duše. Eva si byla jistá. Sama nic v práci nemohla jíst, ani pít, nákupy pro sebe si obstarávala jinde. Peněženku museli všichni odevzdat na začátku směny vedoucí, která je dala do trezoru. I když připouštěla, že v každém obchodě je občas nějaký zlodějíček, jednalo se přece jen, určitě, jen o malé částky. A tak asi jediná Eva byla v klidu.
Přišel den, kdy Eva šla z práce domů přes celé město. Musela chodit pěšky, nic jí domů nejelo. Bilancovala. Má skončit hned, nebo počkat na inventuru? Nakonec se nemusela rozhodovat. Nedopatřením nebo únavou stoupla na obrubník chodníku tak nešikovně, že se na nohu už nepostavila. Nakonec si musela zavolat sanitu. Zlomenina sice byla vyloučena, noha to ale odnesla dlahou a nařízeným klidovým režimem. Byla jí vystavena nemocenská. Nakonec byla ráda, že nemusí podávat výpověď. Po čtrnácti dnech ji sami propustí a ona bude hledat znovu, tentokrát lepší a trvalejší zaměstnání.
Přišel víkend, Eva nohu šetřila, a po něm první pracovní den v týdnu. Hned ráno zavolala kamarádka své vedoucí, aby jí oznámila, že je na řádné nemocenské. To, co následovalo, nečekala. Už za dva dny ji volali do zaměstnání. Ač vysvětlovala, že pohyb je pro ni těžký, do práce musela.
Tam jí prý bylo sděleno, že v prodejně chybí alkoholické nápoje za 20 000 Kč. „A co já s tím? Vždyť jsem tu byla pouhé tři týdny? Za tu dobu jsem prodala alkohol s bídou za 5000 Kč, možná ani to ne.“ Byla to pravda. Prodejna byla klasická sámoška, která neměla ceny alkoholických nápojů nikterak nízké. Lidé z blízkého okolí sem chodili spíše pro vajíčka, droždí, cukr, mouku nebo jiné drobnosti, které jim doma chyběly, ostatní nákupy řešili v supermarketech. Eva navíc vůbec nepila. Ten den se na Evu připravila celá prodejna. Všichni ji obviňovali, že alkohol buď vynesla, nebo prodala a odúčtovala, sama pochybuji, že by to uměla, navíc celá prodejna byla pod kamerou. Když chtěla Eva vidět záznamy z kamer, vedoucí ji osočila, že alkohol vypila.
„Já? Já, která nepiju, jsem vypila během tří týdnů alkohol za dvacet tisíc a poté bez jediné pochybnosti okolí jsem z práce odešla po svých? Vždyť by mě to zabilo!“ Eva byla sama proti všem. Naštěstí jim odmítla podepsat, že ony peníze dluží. Takto jsem ji zastihla doma, jak pláče. Vše mi vyprávěla. Hned mi bylo jasné, že v prodejně chybí zboží nejspíš pravidelně a oni se potřebují krýt a vinu na někoho shodit. Snad právě proto ji tak rychle přijali do zaměstnání těsně před inventurou.
Podařilo se mi sehnat paní, která v prodejně pracovala před Evou. Také byla přijata měsíc před inventurou a také jí pak byla dána za vinu škoda přesahující 15 000 Kč. V té prodejně se to dělo pravidelně. „A to jsem byla ještě ráda, že mi nedali nějaký paragraf, po kterém by mě nikdo nezaměstnal,“ vyprávěla mi paní. Paní, která vypadala slušně a měla již nové zaměstnání, kde s ní byli spokojeni. Ta paní nakonec musela údajnou škodu celou uhradit. To odmítla, a tak jí to strhli z platu.
„Měsíc jsem tam tak pracovala naprosto zdarma,“ posmutněla. A to nyní hrozilo mé kamarádce. Nehodlala jsem to tak nechat. Navštívily jsme spolu svého bratrance, který je advokátem. Ten nám osvětlil, v čem všem prodejna pochybila a jaké má Eva šance, když se nezalekne. Nechtěly jsme to řešit přes policii nebo soud, nejprve jsme se rozhodly zkusit vedoucí obelstít její vlastní lstí. Bylo zřejmé, že o manku v prodejně dávno ví a přijímá lidi jen proto, aby na ně manko hodila. Tak proč si nezahrát pro změnu na kamarádčina právníka?
Vypravily jsme se do prodejny spolu. Vyzbrojena několika paragrafy, pár poučkami a výkladem zákoníku práce jsem se představila jako Evin právní zástupce. Začala jsem na zkoprnělou vedoucí chrlit, v čem prodejna pochybila, použila jsem několik frází o řešení celé věci právní cestou a rozloučila jsem se pozdravem „sejdeme se u soudu“.
Sama jsem nevěděla, jestli to bude mít nějaký užitek. Chvilku to trvalo, kamarádka byla stále na nemocenské, a přišla jí výpověď ze zaměstnání. Poté dorazily i všechny potřebné dokumenty a nakonec i „mzda“. Kamarádka si nic nedělala z toho, že za tři týdny dřiny bez přestávky dostala pouhých 6000 Kč. Hlavní bylo, že po ní nikdo nechtěl údajné manko. Pro kamarádku to bylo velké ponaučení. Do obchodu? Už nikdy! A tak brzy začala v jedné místní firmě pracovat jako recepční. Sice to bylo za základní mzdu, nepracovala ale s penězi a nikdo jí nemohl obvinit ze zpronevěry. Bonusem byl velmi dobrý pracovní kolektiv, do kterého lehce zapadla. Protože si ale brzy všimli její píle a snahy, čekal pro Evu kariérní růst. Brzy se dostala do kanceláře jako fakturantka, po kurzu, který absolvovala, nyní pracuje jako hlavní účetní. Plat dávno nemá základní a svého zaměstnání si jaksepatří váží.
ChytráŽena.cz
 |
 |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
 |
| 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 |
