Tak zněl hlas v telefonu před 20 léty. Ale začnu hezky od začátku, měli jsme ještě jen pevnou linku a také žádnou zkušenost s těmi, jak se jim dnes říká, „ŠMEJDI“.
Zvoní telefon, tak ho vezmu a představím se. Ozve se příjemný ženský hlas mladého věku a hned jmenuje jménem, které jsem jí vlastně řekla a moc se radovala, že mě zastihla doma. „Víte, paní, vy jste vyhrála u naší cestovní kanceláře dovolenou na Kanárských ostrovech.“ Teď jsem nevěděla, co říct a tak váhavě říkám: „To není možné, nikam nejezdíme.“ Slečna ale miloučkým hláskem hned mi vymlouvala můj omyl, že bych ale nemohla vyhrát. „My jsme si udělali průzkum o tom, zda ráda cestujete a kolegyni jste odpověděla, že ano.“ Vtom jsem si vzpomněla, že mi opravdu před několika dny někdo s tímto dotazem volal. „No to je pravda, ale nic víc.“ „Tak vidíte,“ hned hlásek ožil, „tak právě vy jste ta šťastná a vyhráváte 8denní letecký zájezd na Mauricius, jako hlavní cenu!“
Zvoní telefon, tak ho vezmu a představím se. Ozve se příjemný ženský hlas mladého věku a hned jmenuje jménem, které jsem jí vlastně řekla a moc se radovala, že mě zastihla doma. „Víte, paní, vy jste vyhrála u naší cestovní kanceláře dovolenou na Kanárských ostrovech.“ Teď jsem nevěděla, co říct a tak váhavě říkám: „To není možné, nikam nejezdíme.“ Slečna ale miloučkým hláskem hned mi vymlouvala můj omyl, že bych ale nemohla vyhrát. „My jsme si udělali průzkum o tom, zda ráda cestujete a kolegyni jste odpověděla, že ano.“ Vtom jsem si vzpomněla, že mi opravdu před několika dny někdo s tímto dotazem volal. „No to je pravda, ale nic víc.“ „Tak vidíte,“ hned hlásek ožil, „tak právě vy jste ta šťastná a vyhráváte 8denní letecký zájezd na Mauricius, jako hlavní cenu!“
Celá jsem se rozklepala a třesoucím se hlasem nejistoty, spojené s radostí, říkám: „A kdy?“ „No, víte, to musíte nejdříve přijet k nám do krajského města,“ a uvedla adresu. „V kolik hodin?“ Vše upřesnila a že ještě zavolá. Musela jsem si sednout, protože jsem byla plná dojmů z toho, že to není možné, abych právě já, smolař, něco vyhrála? Čekala jsem na manžela, až přijde z práce a zvěstuji mu tu novinu.
Nenechala jsem ho ani najíst a převléknout a už se ze mě sype radost z výhry. „To není možný,“ říká manžel, „to byl asi omyl a vůbec, já nikam nejedu a na zájezd taky ne! Do letadla jen přes mou mrtvolu!“ Znala jsem jeho názor a tak jsem mu dala najíst a přemýšlela jsem, jak ho získat k tomu, abychom tam přece jen jeli a když, tak ať letí některý ze synů. Představte si, souhlasil, asi byl zvědavý víc než já. Slečna ještě několikrát zavolala, upozornila na to, že bude k nám hovořit anglický manažer cestovní kanceláře. Bude připravená presentace s občerstvením, tak by bylo dobré přijít ve společenském oblečení. Když si na to vzpomenu, jak jsem vystřídala obchody, kadeřnici a kosmetičku, tak dnes už se divím, jak opravdu se může i mladší člověk nechat zmanipulovat.
Přišel den D a my odjeli do krajského města na presentaci. Před domem postával hlouček asi 10-15 lidí a šeptem diskutovali o tom, co vyhráli a jak je to možné. Náhle se dveře otevřely, vyšla jedna ze slečen a zavedla nás do vyššího patra budovy, kde byla velká místnost se stolečky, slunečníky a po stěnách plakáty s mořem. Bylo to hezké a co jsme se rozhlíželi, přišly další slečny a uvedly dvojice ke stolkům a ke každému páru si přisedla jedna slečna. V čele místnosti byla školní tabule. Přišel mladý muž v černém obleku a v anglickém jazyce nás přivítal a začal tím, že než začneme, zasoutěžíme si a uvidíme, jak umíte smlouvat. V cizině to budete potřebovat.
Byli jsme s manželem v Paříži, tam jsem si s černochy smlouvala o ceně na zboží. Samozřejmě jsem to hned chtěla zkusit i na presentaci a nakonec jsem usmlouvala litrový šampus. Potom ale začala nabídka prodeje leteckých zájezdů a kdo koupí, bude vylosován na Mauricius. To jsme nečekali a zpozorněli jsme. Slečna nám po všech informacích předložila smlouvu a začala nás přesvědčovat, jak levně nakoupíme. Byla doslova neodbytná a vlezlá. Z milé hostitelky se stala bojovnice o získání podepsání smlouvy. Manžel byl silně neoblomný a trval na tom, že on nikam nepojede a že na to nemáme. Já ho už prosila: „Pojedeme, já bych chtěla vidět moře.“
„Ne, nemáme na to a lhali, že jsme vyhráli a jedeme domů,“ řekl rázně. Vůbec nás nechtěli pustit, slečna stále chodila se ptát, jestli tedy můžeme odejít a to manžela rozzlobilo a řekl, dám to policii. Hned jsme mohli odejít. Ani nevíte, jak jsem později byla manželovi vděčná, protože ti, co si zájezdy koupili, se sami museli všude dopravit, nikdo na ně nikde nečekal, bez jídla a noclehu. Byla to pouze letenka. Co bychom si bývali počali, to nechci ani domyslet. Od té doby se nepředstavuji a nedivím se, že tolik lidí na to doplatí, když jsou důvěřiví. Proto chci ještě napsat, nikam nejezděte, když vám někdo slibuje něco zadarmo, potom se nezklamete.
Nenechala jsem ho ani najíst a převléknout a už se ze mě sype radost z výhry. „To není možný,“ říká manžel, „to byl asi omyl a vůbec, já nikam nejedu a na zájezd taky ne! Do letadla jen přes mou mrtvolu!“ Znala jsem jeho názor a tak jsem mu dala najíst a přemýšlela jsem, jak ho získat k tomu, abychom tam přece jen jeli a když, tak ať letí některý ze synů. Představte si, souhlasil, asi byl zvědavý víc než já. Slečna ještě několikrát zavolala, upozornila na to, že bude k nám hovořit anglický manažer cestovní kanceláře. Bude připravená presentace s občerstvením, tak by bylo dobré přijít ve společenském oblečení. Když si na to vzpomenu, jak jsem vystřídala obchody, kadeřnici a kosmetičku, tak dnes už se divím, jak opravdu se může i mladší člověk nechat zmanipulovat.
Přišel den D a my odjeli do krajského města na presentaci. Před domem postával hlouček asi 10-15 lidí a šeptem diskutovali o tom, co vyhráli a jak je to možné. Náhle se dveře otevřely, vyšla jedna ze slečen a zavedla nás do vyššího patra budovy, kde byla velká místnost se stolečky, slunečníky a po stěnách plakáty s mořem. Bylo to hezké a co jsme se rozhlíželi, přišly další slečny a uvedly dvojice ke stolkům a ke každému páru si přisedla jedna slečna. V čele místnosti byla školní tabule. Přišel mladý muž v černém obleku a v anglickém jazyce nás přivítal a začal tím, že než začneme, zasoutěžíme si a uvidíme, jak umíte smlouvat. V cizině to budete potřebovat.
Byli jsme s manželem v Paříži, tam jsem si s černochy smlouvala o ceně na zboží. Samozřejmě jsem to hned chtěla zkusit i na presentaci a nakonec jsem usmlouvala litrový šampus. Potom ale začala nabídka prodeje leteckých zájezdů a kdo koupí, bude vylosován na Mauricius. To jsme nečekali a zpozorněli jsme. Slečna nám po všech informacích předložila smlouvu a začala nás přesvědčovat, jak levně nakoupíme. Byla doslova neodbytná a vlezlá. Z milé hostitelky se stala bojovnice o získání podepsání smlouvy. Manžel byl silně neoblomný a trval na tom, že on nikam nepojede a že na to nemáme. Já ho už prosila: „Pojedeme, já bych chtěla vidět moře.“
„Ne, nemáme na to a lhali, že jsme vyhráli a jedeme domů,“ řekl rázně. Vůbec nás nechtěli pustit, slečna stále chodila se ptát, jestli tedy můžeme odejít a to manžela rozzlobilo a řekl, dám to policii. Hned jsme mohli odejít. Ani nevíte, jak jsem později byla manželovi vděčná, protože ti, co si zájezdy koupili, se sami museli všude dopravit, nikdo na ně nikde nečekal, bez jídla a noclehu. Byla to pouze letenka. Co bychom si bývali počali, to nechci ani domyslet. Od té doby se nepředstavuji a nedivím se, že tolik lidí na to doplatí, když jsou důvěřiví. Proto chci ještě napsat, nikam nejezděte, když vám někdo slibuje něco zadarmo, potom se nezklamete.
Barunka73 - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz