Nový tělocvikář si vyslechl, co jsme v hodinách dělaly, nechal nás na čas vyšplhat na tyč, párkrát přeskočit kozu, nad naším gymnastickým uměním se kysele ušklíbl a o míčových hrách prohlásil, že jsou v osnovách základní školy. Královnou sportu je atletika. Naše fyzička je prý příšerná a je nutné zahájit intenzivní tréning. Bohužel na většinu atletických disciplin však není vhodné prostředí a podmínky, ale to nejdůležitější v atletice, to jest běh, ten bude naší prioritou. Kamarádka ho taktně upozornila, že škola žádné hřiště nevlastní a v okolí se nenachází ani vhodný park. Tělocvikář nás uklidnil, že to nevadí, velký prostor na běhání a jiné sportovní aktivity je přece na Letné. Argumentovaly jsme logicky, že Letná je přece na druhém břehu Vltavy a než tam dojedeme tramvají, je to skoro tři čtvrtě hodiny.
"Kam bysme jezdili, doběhneme tam, za dvě vyučovací hodiny to hravě stihneme," usmíval se tyran.

Šla jsem do mdlob a nebyla jsem sama, jeho představa naší dvouhodinovky teda byla, že proběhneme někudy k Vltavě, přeběhneme most, vyběhneme schody na Letnou, tam si zahrajeme fotbal a stejnou trasou se vrátíme zpět ke škole. Jak jsem teď litovala, že není k dispozici nějaké hřiště. Házení kladivem, koulí nebo oštěpem by mi určitě šlo, zvlášť, byl-li by na blízku pan profesor, určitě bych se trefila.
Tělocvikář se rozhodl svou teorii tréningu uvést do praxe. Sám v tuzexovém sportovním oblečku a drahých adidaskách vyběhl první a nám zavelel povelem Za mnou!!! On teda vypadal jako profesionální sportovec. Zato na nás byl pohled. V době, kterou popisuji, byl problém koupit pěkné sportovní oblečení, takže jsme měly, co se zrovna namanulo. Vytahané tepláky, obyčejná trička, okopané tenisky. A takto vymustrované jsme probíhaly Pařížskou ulicí. Už tenkrát to byla nejkrásnější a nejdražší ulice v Praze. Samý drahý butik, sklo Moser, kosmetika Dior, zahraniční klientela drahých hotelů, turisté z celého světa. A mezi nimi kličkovalo 25 holek s panem profesorem, který byl někde daleko vepředu a sklízel svým běžeckým stylem obdivné pohledy turistek. Zato nás si fotili Japonci a byly jsme určitě zlatým hřebem jejich zážitků z dovolené v Praze. Funěly jsme jako lokomotivy. Před hotelem Intercontinental zrovna vystupovali z autokaru nějací mladí Finové a v domnění, že mají to štěstí a právě vidí tréning mladých nadějných sportovkyň, pravděpodobně jádro olympijského týmu, začali nám tleskat.
Sebraly jsme poslední zbytky sil, vypnuly prsa a snažily se o trochu pohledný běžecký styl. Dokonce jsme se usmívaly a zamávaly jim. Ale už dál, na kraji mostu přes Vltavu, kam jejich oko nedohlédlo, jsme se zhroutily. Doplazily jsme se k zábradlí, všelijak na něho nalehly, či přes něj visely. Tělocvikář stál na druhém konci mostu a povzbuzoval nás, vlastně na nás řval a popoháněl k rychlejšímu postupu. Podpíraly jsme se navzájem a uvažovaly, jak velký by to byl malér hodit ho přes most do Vltavy. Nepochybovaly jsme, že i jeho plavecký styl je bezchybný. Ten den z nás nikdo na Letnou nedoběhl, možná jen pan profesor, ale fotbal si tam nezahrál.
Doma jsem přehrabala všechny možné doklady a lékařské zprávy a potvrzení. A našla. Jako děcku mi zjistili šelest na srdci, nikdy mi to sice nevadilo, ale měla jsem to černé na bílém a teď se to hodilo. Hned další den jsem s tím pádila k školnímu lékaři, ten pokýval hlavou a přeřadil mě na tělocvik ZP (tzv. pro chcípáky). A nebyla jsem sama, najednou se v naší třídě vyrojilo spousta dívek s různými zdravotními problémy.
Tělocvikáři zůstalo pár holek na sport nadaných, takže spokojeni byli nakonec všichni. Sportu zdar!
Martinnatr - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz