Umí prase plavat?

Jako venkovská rodina jsme vždy chovali řadu zvířat. Když byly děti malé, rády se s nimi mazlily a hrály si s nimi. Naše děti nevyrůstaly u počítače a televize. Od útlého dětství běhaly po zahradě, lezly po stromech, zpívaly si a byly obklopeny zvířátky. Často jsme je našli koupající se v řece, přestože kolem byl ještě sníh. Nedaleko našeho domu je přehrada, kde se děti naučily plavat již v pěti letech. Ale příběh, o kterém píši, se stal ještě dřív. Tehdy měl syn čtyři roky a dcerka tři.

V chlívku jsme měli nové malé prasátko. Děti si ho oblíbily stejně, jako ta předchozí. Toto prasátko dostalo jméno Rumburak. Ten rok právě hrála Arabela a byl to jediný pořad, na který se naše děti dokázaly dívat. A tak se kolem domu denně proháněly vřískající děti křičící: „Rumburaku!“ a nikdo v širokém okolí netušil, komu to jméno patří.

„Tati, umí prase plavat?“ zeptal se jednou syn manžela.

„Já nevím,“ odsekl manžel. Přišel unavený z práce a neměl na děti náladu.

„Mami, umí prase plavat?“ zeptala se mě dcerka.

Musela jsem si přiznat, že netuším.

„Ale já to fakt nevím. Netušíš to, prosím?“ obrátila jsem se na manžela.

„Na co to potřebujete vědět?“ odpověděl manžel otázkou.

„No, kdyby náhodou byla povodeň. Ať se Rumburak neutopí,“ špitla dcerka. V tu ránu jsme já i můj muž běželi do chlívku v neblahé předtuše, že děti chlívek utopily. Ale chlívek byl na svém místě, Rumburak si v klidu pochutnával na svém denním přídělu a po vodě nebylo ani stopy.

„Ne, aby vás napadlo nosit do chlívku vodu!“ pohrozila jsem dětem.

Manžel pro jistotu odpojil hadici od přívodu vody.

„Ale nás by zajímalo, jestli prase umí plavat!“ trvaly na svém děti.

Následující den jsem sedla k počítači a hledala na internetu odpověď. Bohužel, ani odborníci nebyli za jedno. Dočetla jsem se, že divoká prasata plavat umějí. Jinde ale psali, že plavou jen malá prasátka, ale dospělí jedinci tuto dovednost ztrácejí. Četla jsem i článek o tom, že vepři všeho věku jsou dobrými plavci. A tak jsem dětem odpověděla, že prasátka trochu plavat umí.

A tím jsem pustila dotaz z hlavy.

V pondělí odpoledne hlídal děti manžel a já byla na brigádě. Zatím jsem ještě nepracovala na stálý pracovní úvazek, ale našla jsem si brigádu tak, abychom se mohli o děti střídavě starat.

Domů jsem přišla hodně unavená.

„Ahoj. Kde jsou děti?“ pozdravila jsem manžela.

„Někde venku, u domu,“ odpověděl muž, který spravoval vodovodní baterii.

„Tys je nechal bez dozoru?“ zhrozila jsem se. Uvědomila jsem si, že jsem syna, ani dceru při návratu nezahlédla.

„Nesmí za plot, nesmí do garáže, nesmí do sklepa,“ řekl manžel klidně. „A na dvorku se jim nemůže nic stát,“ ubezpečil mě.

„Ale na tom dvorku právě nejsou,“ křikla jsem a utíkala ven. Muž mě následoval.

„Děti, kde jste? Péťo! Lucko!“ křičeli jsme. Nic.

„Rumburak!“, napadlo mě, že děti budou v chlívku. Ale v chlívku nebyly ani děti, ani prase.

„Umí prase plavat?“ křikla jsem směrem k manželovi. Ten se chvilku na mě díval, jako bych spadla z višně. To jsem už utíkala k naší přehradě, kterou máme kousek za domem. Manželovi došlo, co tím myslím, a utíkal za mnou. Přehrada byla prázdná, byl totiž říjen. Jen u břehu se topily naše děti. Rumburak naštěstí trochu plavat uměl, a tak děti byly pověšeny na prasátku a to je táhlo ke břehu.

Náš Rumburak, na rozdíl od toho filmového, byl kladný hrdina. Zachránil nám děti před utopením a já svůj návrat do práce odložila o několik let. Žena děti, na rozdíl od muže, nespustí z očí. A nemusí mít ani hlídací prasátko.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10