V antickém Řecku i Římě byla klobása znamenitou pochoutkou a zmiňuje ji i Homér ve své Odyseji. Spisy starověkých Egypťanů popisují uchovávání masa solením a sušením na slunci. Starověcí Babyloňané, Řekové a Římané uvádějí klobásu jako zdroj jídla v dobách války.
Klobása překonala staletí a stala se součástí jídelníčku lidí na celém světě. Také u nás klobása pevně zakořenila a najdeme ji v mnoha různých krajových podobách. Typické dvě černou a bílou můžeme označit jako specialita. Černá (tmavá) ostravská klobása byla a je u nás opravdu kulinářským pojmem a (bílá) vinná klobása je oblíbená převážně na jižní Moravě. Máte-li chuť, zkuste si udělat svoji domácí vinnou klobásu. Potřebujete 1 kg vepřového masa, 2 žemle,1 dl bílého vína,1 dl smetany, 40 g sádla, mletý pepř, mleté nové koření, zázvor, muškátový květ, sůl a vepřová střeva.
Postup: Maso dvakrát umeleme s žemlemi namočenými ve smetaně, okořeníme, osolíme, přidáme bílé víno a dobře promícháme. Hmotu plníme do střev, tvoříme spirály a spíchneme je špejlí. Před podáváním opečeme po obou stranách na sádle dočervena.
Maďarské město Békéscsaba se proslavilo neobyčejně chutnou čabajskou klobásou, kterou začali vyrábět v 18. století slovenští přistěhovalci. Vyrábí se z vepřového masa (dvě třetiny libového a třetina bůčku), převážně plemene mangalica, které se naloží do soli a cukru a nechá v chladu několik dní marinovat. Potom se umele a dochutí mletou paprikou (půl sladké a půl pálivé), česnekem a kmínem, pozor do pravé čabajky nepatří žádný pepř. Směs se dobře upěchuje do přírodních střívek a vyudí studeným kouřem z dřeva ovocných stromů. Na počest čabajky se koná každý rok v říjnu v Békéscsabě klobásový festival.
Absolutně největší oblibu si získala klobása v sousedním Německu. Před pár lety nedaleko Erfurtu dokonce vzniklo muzeum pečených klobás a v létě 2009 bylo v Berlíně otevřeno další, úzce specializované na původní německý kulinářský vynález currywurst, což je klobása nakrájená na malé kousky a politá kari omáčkou.
U zrodu tohoto pokrmu stála Herty Heuwer, která v roce 1949 jako první prodala tuto dodnes úspěšnou lahůdku ve svém stánku v berlínské čtvrti Charlotenburg.
Příběh norimberských klobás, které si Goethe nechával pravidelně posílat do Výmaru poštovním vozem, je zajímavý.
Kdo někdy navštívil pověstné norimberské vánoční trhy, ji jistě zná. Je světlá, malá, tenká a opečená na roštu chutná skvěle. Nejmenší z německých klobás má víc než pět set let starou tradici. Minimálně tak dlouho ji řezníci v Norimberku vyrábějí z nahrubo nasekaného libového vepřového masa, majoránky a tenkých ovčích střívek. Smí být jen sedm až devět centimetrů dlouhá a vážit mezi 20 a 25 gramy. Takhle ji norimberští řezníci dělají už od roku 1462.
O tom, proč je klobása tak malá, se vyprávějí legendy. Jedna říká, že musela projít klíčovou dírkou ve dveřích vězeňské šatlavy coby večeře pro uvězněné. Ve druhé, neméně zajímavé legendě prochází také klíčovou dírkou, ale ve vratech hostince, aby nasytila pocestné i po zavírací hodině. Realita je ale taková, že malé rozměry byly reakcí na všeobecnou drahotu v 16. století. Norimberským řezníkům nezbývalo nic jiného, než se přizpůsobit klesající kupní síle obyvatel. V současnosti se nejčastěji podává grilovaná na dřevěném uhlí a dokřupava opečená se zelím, křenem, nebo bramborovým salátem a bavorským pivem.
Výběr je veliký a nabídka rozmanitá, ať zvolíte klobásku, nebo jinou uzeninu, já Vám přeji dobrou chuť.
setury - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz