13. komnata Borise Hybnera

Známého mima a klauna postihla vážná nemoc, se kterou se popral a nyní odvážně bojuje za její prevenci. Další osudy hrdinů 13. komnaty ve speciální sérii k 10. výročí pořadu je tu s dílem 13. komnata Borise Hybnera.

Další díl speciální série k 10. výročí vysílání 13. komnaty. V té původní 13. před desetiletím nám Boris Hybner vyprávěl, jak se dokázal postavit alkoholismu. Loučili jsme se s ním v okamžiku velkých plánů: mít na Smíchově divadlo, kde chtěl hrát pantomimu. Leč dnes je na tomtéž místě prodejna bot...

Co se v Borisově životě událo po odvysílané komnatě? V roce 2009 dostal Cenu Thálie za celoživotní přínos českému divadelnictví. Má ceny z mezinárodních festivalů, procestoval svět. Dále učil na HAMU, objevil se v několika filmech (U mě dobrý, Poslední vlak, Rafťáci), vychovával dvě malé děti s mladou ženou a jako navždy abstinující alkoholik stále pracoval. Byl plný optimismu a netušil, že před sebou má dalšího silného protivníka, těžkou chorobu. V roce 2008 mu lékaři diagnostikovali rakovinu tlustého střeva. Boris si nepřipouštěl, že léčba tak vážné nemoci nemusí dobře dopadnout a celou situaci přebíjel dle svých blízkých “až nesnesitelným” humorem, byť ho paní primářka Motolské nemocnice Jana Prausová stejně jako všechny pacienty upozorňovala, že i když všechno dobře dopadne, vývod, tzv. kolostomie, člověku definitivně změní život. Jak Boris snášel tuto situaci? V pořadu 13. komnata Borise Hybnera se dozvíte, že nepodlehl chuti sáhnout po lahvi, aby na vše zapomněl? Jak dlouho trvala léčba a jak se sžíval s vývodem? Nakolik mu brání v práci, hraní a jak je obtížné sdělovat ostatním, že je stomik?

V pořadu 13. komnata Borise Hybnera se dozvíte, že onemocnění Borise inspirovalo k napsání námětu na celovečerní film Klauni režiséra Viktora Tauše, kde postavu, inspirovanou jeho osudem, hrál Oldřich Kaiser. Poslední film natočil před třemi lety, v divadle už nehraje, z profesorského místa na HAMU odešel. Pořád sní, chce být součástí chystaného divadla pantomimy, pořád nezdolně touží po své vysněné bluesové klaunérii, kterou dodnes nezrealizoval, věří, že bude hrát na Smíchově na ulici na kytaru a zpívat lidem... Ve svých pětasedmdesáti je odvážným a optimistickým mužem, který překonal démona alkoholu a přežil rakovinu tlustého střeva s blues v hlavě a úsměvem na rtech.

Téma stomiků je v české společnosti velké tabu. Pacienti jsou dnes schopni i s vývodem hodnotně žít. Mezi veřejně známými osobnosti je však Boris jediný, který o svém handicapu mluví, veřejně se angažuje v propagaci prevence rakoviny tlustého střeva, navštěvuje srazy stomiků, aby jim dodal optimismus. Mimo jiné i připravovanou knížkou, plnou humorných příběhů z jejich i ze svého života.