Herečka, která se narodila jako chlapec a od mládí tíhla k dívčímu světu, si nechala změnit pohlaví. Svou proměnu ztvárnila na divadelních prknech – uvidíte v pořadu 13. komnata Lucie Brychtové.

Lucie Brychtová, dnes čtyřicetiletá herečka, byla ještě před pěti lety Petrem Brychtou, činoherním a muzikálovým hercem brněnského Městského divadla. Ano, prošla změnou pohlaví. Narodila se jako žena uvězněná v mužském těle. S kůží na trh jde ve své autentické komnatě stejně jako v aktuální autobiografické divadelní hře „Jsem žena“ proto, aby problém transsexuality zbavila ponižujících předsudků a mýtů.

V pořadu 13. komnata Lucie Brychtové se dozvíte, že jako dítě nevnímala, kdo je. Před rokem 1989 neměla možnost dostat se k informacím o homosexuálech, natož transsexuálech; doba ani společenské klima nepřály osvětě. Jediné, co Lucii, tehdy Petrovi, napovídalo, že s ní je něco jinak, byla její touha hrát holčičí hry. Ale, jak uvedla později sexuoložka, Lucka měla a má silně vyvinutou sociální adaptaci, tudíž vždy dobře zvládala frustrace a našla si kompenzaci. Když jí učitelky ve školce zakazovaly panenky, schválně zlobila, aby ji zavřely do místnosti s uklizenými hračkami, nebo počkala až domů, kde v rámci širší rodiny trávila odpoledne hrou se sestřenicemi. První vědomé úvahy přišly v době dospívání. Transsexualita je však věcí pohlavní identity, nikoliv sexuální orientace. Jak fatálně se mýlila sexuoložka, když Lucii, tehdy ještě Petrovi, studentu konzervatoře, v jeho patnácti řekla, že je gay! Coming out rodiče přijali a Lucka svou roli přijala. Do doby, než v televizi náhodou zhlédla francouzský dokument o transsexuálce Nikol a její fyzické proměně.

V pořadu 13. komnata Lucie Brychtové se dozvíte, že jenomže nedávný coming out, že je gay, svazující konvence a transsexualita jako jedno velké neznámo pro společnost, v tu dobu způsobily, že si Lucie své tajemství zamkla v sobě. Dařilo se jí potlačovat svou identitu a sebe sama, a to i v hereckém prostředí. Na jevišti jí režiséři i kolegové napomínali, ať hraje a chová se víc jako chlap. Lucčiny deprese vyústily v destruktivní úvahu a posléze i myšlenky na sebevraždu. Jen myšlenka na milující rodiče ji zastavila. Navíc milovala divadlo, tam se odehrávalo její sebepřijetí. Naléhavost ženské podstaty v ní však sílila. Podnětem se stala její role v pardubickém divadle v představení M. Butterfly. Role jí předepisovala hrát ženu coby muž. Nebyla to jen role a navíc diváci nepoznali, že ženu hraje muž. To byla pro Lucii satisfakce a zároveň potvrzení toho, že nehraje, že je to ona. Zažitá zkušenost s ženskou postavou byla silnější než společenské konvence. Měla možnost prožít si ji nanečisto. Ve svých pětatřiceti letech se rozhodla projít proměnou. Partner jí odešel. Ale nevzdala to. Její příběh s ní sdíleli rodiče i její kolegyně a kamarád. Čekal ji rok a půl terapií, nejrůznějších vyšetření a hormonální estrogenové léčby, než došlo k samotné chirurgické operaci, která rovněž neproběhla hladce. Dnes je plnohodnotnou a sebevědomou ženou a má přítele. Naráží však stále na nevoli i šikanu v divadle, které považovala za svůj druhý domov, a kde jí nakonec neprodloužili smlouvu. Lucie dnes stojí pevně na svých nohách a má sílu a odvahu se bránit.