Ondřej Kepka se narodil do slavné herecké rodiny. Jeho matka, herečka Gabriela Vránová, patřila v sedmdesátých letech mezi nejoblíbenější tváře televize i divadla. Známý byl i jeho strýc, herec Jaroslav Kepka. Ondřejovi bylo sedm let, když poprvé stanul po boku maminky před kamerou, a to hned v dětské hlavní roli v televizním dramatu Tetinka. Největší popularitu však získal jako Honzík, herecký syn Vladimíra Menšíka v pohádkovém televizním seriálu Arabela. Seriál i Ondřejova tvář se zaryly do paměti diváků a také spolužáků. Od té doby se zapsal nejen u tvůrců, ale především u diváků jako výjimečný herecký talent a šel z role do role, býval viděn po boku velkých hereckých osobností. Se slávou však přišly i problémy.

Sám k tomu říká v pořadu 13. komnata Ondřeje Kepky: „Mám pocit, že už když jsem se narodil, měl jsem na čele cedulku s nápisem protekční dítě. Netušil jsem, když budu vystupovat v televizi, že se ke mně spolužáci obrátí zády. Jednak jsem měl slavnou mámu, dobře jsem se učil, i když jsem ve škole dost chyběl, a pak jsem sám měl jako dítě úspěch, a to mně neodpustily ani některé učitelky.“ Ve svém okolí přestal být oblíbený. Na základní škole nepatřil do žádné party, neměl moc kamarádů, spolužáci mu záviděli. A tak se vrstevníků stranil a bál. Nevěděl si s jejich nepřijetím rady, neuměl prohrávat a těžko se vyrovnával s nezájmem dětského kolektivu. Bezpečí mu poskytovala rodina a dospělí známí rodičů. Už v dětství se zajímal o fotografování a filmování.

Těmto koníčkům se věnoval, pomohly mu získat sebevědomí. „Před maturitou jsem na kameru „osmičku“ natočil o naší třídě dokument, takový školní medailon. Až poté mě spolužáci vzali na milost.“ Na studium herectví na pražské DAMU se Ondřej dostával s velkými obtížemi. Byl profesory a kolegy označován za protekčního studenta. A přestal si věřit. Začal o sobě pochybovat a tlaku svého okolí nakonec podlehl tak, že chtěl studií nechat. Vydržet mu tenkrát pomohl jeho učitel a velký vzor Boris Rösner.

Ondřej z pořadu 13. komnata Ondřeje Kepky ale nakonec odešel k filmu, více ho zajímala kariéra filmového režiséra. Na druhý pokus se dostal na FAMU a po jejím absolutoriu se vše změnilo. Začal aktivně režírovat a potkávat se s těmi správnými lidmi, kterým nemusel dokazovat, že nemá úspěch díky matce. Dnes je respektovaným televizním i divadelním režisérem a nezájmem už netrpí, jen dobře ví, jaké to je, když úspěch přijde brzy nebo v nepravou chvíli.