A dáte nám na ně adresu…?

Nedávno jsem se probírala starými zažloutlými fotografiemi po babičce, vzpomínala na příběhy, které mi k nim vyprávěla a myslela na to, že bych je jednou měla sepsat pro své děti a vnoučata.  Tady je první z nich, je o seznámení její sestry Libušky s budoucím manželem Mílou.

Bylo to za války. Míla Kuchta, ročník 1929, byl totálně nasazen na práce do reichu. V roce 1942 nastoupil do továrny v Mostě – Brüx. Jednou v neděli, když měli na odpoledne propustku, se  se svými třemi kamarády  vydal na menší výlet směrem do vnitrozemí.  Jen tak bez cíle, pryč, ven z toho místa, kde museli a nechtěli pracovat pro Němce. Dostali se až do malé vesnice jménem Smolnice. Chtěli si aspoň na chvíli připomenout ukradenou svobodu. Prošli vsí a nikde nikdo. Jen tamhle na lavičce sedí nějaké babky. „Tak kampak, mládenci, hledáte nějaká děvčata. Zrovna před chvíli šly čtyři slečny do lesa na procházku.

Můžete je ještě dohonit.“ Jenže už bylo pozdě a mladíci se museli vrátit zpátky. Vlastně možná i tak trochu z legrace požádali místní drbny o adresy na ty dívky a ony jim je daly. Pár dní uteklo a milé slečny ze Smolnice dostaly dopisy. Když si je mezi sebou četly, zjistily, že jsou všechny navlas stejné, jen podpisy jsou jiné.  „Asi to je nějaký žert, navíc ta jména – Bobek, Kuchta, Kašpar a ten čtvrtý Motyka...“ Ale přesto odepsaly.

Nějakou dobu probíhala korespondence, možná se odehrálo i nějaké to setkání, ale postupně nadšení vyprchalo. Jen slečna Libuška Jirásková pokračovala v dopisování s Mílou Kuchtou. Sice se spolu nesetkali, ale vyměnili si aspoň fotografie. Libušce  se podle fotky Míla líbil, husté černé vlasy, hezký obličej, moc hezky psal… Pocházel ale odněkud ze Sázavy  a to je přece strašná dálka. Psaníčka  létala mezi Mostem a Smolnicí dál, až nadešla ta chvíle, kdy se setkají a poznají osobně.  Nastrojená Libuška čekala netrpělivě u lipky a dívala se směrem k vlakovému nádraží. Už z dálky  viděla přicházející postavu. To bude asi on. Jenže co to? Podle fotky by měl mít hodně černých vlasů. A tenhle má na hlavě centimetrového ježka. Ale byl to on, jen ostříhaný podle německých předpisů.  Vlasy rychle dorostly, setkání se opakovala a známost pokračovala.  Válka se pomalu chýlila ke konci. Míla jezdil do  Smolnice čím dál častěji. Líbil se nejen svojí Libušce, ale i jejím rodičům.

Po válce dostala Libuška pozvání do Pecerad, Míla jí chtěl představit svým příbuzným  a také jí ukázat  domek, kde spolu budou po svatbě bydlet. Jenže  jejímu tatínkovi se to moc nezdálo. Nějaké Pecerady, kdoví kde to je. Ten Míla sice vypadá jako slušný člověk, ale holka je mladá a nemá rozum. A tak nikomu nic neřekl a udělal si inkognito tajný výlet do těch Pecerad. Našel je, prošel si celou vesnici a nakonec  zašel do místní hospody. Přisedl k místním usedlíkům, zapojil se do hovoru a jen tak nenápadně se při tom vyptal i na toho Kuchtu. „Jó Milouš, to je slušnej kluk, krejčí, má tu domek po rodičích“. Tak byl tatínek spokojen a doma ženě vyprávěl, jak si toho kluka pěkně proklepl. „Ať si tedy Libuš jede.“ I v Peceradech proběhlo všechno hladce a začala se chystat svatba. Byla naplánována na 25. ledna 1947. A tak začalo krásné a šťastné manželství  Libušky Jiráskové a Míly Kuchty. Trvalo skoro 50 let, i když vlastně začalo jen díky náhodě, nebo žertu několika smolnických klepen.