A jestli psi nesmí do nebe, tak chci jít tam, kde budou mí psi

Autora tohoto citátu neznám, nejsem si jist, zda si nebe zasloužím, přesto ale rád poprosím Nejvyššího, aby mi umožnil setkání s oběma mými fenkami, které již „překročily Duhový most“. Kdo z Vás měl či má svého čtyřnohého přítele, ví, o čem se snažím psát, ostatní odkazuji na případné „gúglování“.           

Plním slib, dokončit povídání o psech, fenkách, hafanech různých ras, které se tak či onak dotkly mého života. V tomto případě to bude dosti osobní, půjde o dlouhodobé spolubydlící a období - jak s oblibou uvádím - bratru počítáno, posledních patnácti let. Začnu rasou - dokonce čistokrevnou, papíry potvrzenou. V obou případech malý německý špic - fenka, černá, váha od pěti do sedmi kilogramů, špičatá ouška, optimisticky nahoru vztyčený ocásek.

První jsme dostali ve věku sedmi let - no dostali... Vyženil ji náš nejmladší, několikrát jsme ji mladomanželům hlídali, až jsme si ji takříkajíc osvojili - či spíše přisvojili s tím, že jí pendlování nedělá dobře. Popravdě jsme se do ní beznadějně zamilovali. Byla Dolly „von“ něco, měla elegantně vystrčenou špičku růžového jazýčku a elegantní chůzi anglické lady. Přátelila se hlavně s velkými vznešenými partnery - afgánským chrtem, zlatým retrívrem a bílým samojedem - dokonce i na jména byla vysazená.

První byl Lord, druhý César a třetí Baron. Uvolnila se pouze s malou fenkou pudla Jessinou, se kterou se docela neelegantně vzájemně přečurávaly. Byla „nepolíbená“, i když /jeden nikdy neví, že áno/ kdoví - při pobytu na chatě pod Lysou horou se kolem ní točili hned tři místní psí donchuáni a jednou dokonce zmizela na celou noc z domu a vrátila se uválená až ráno. Nicméně, vše se obešlo bez následků. V jedenácti letech prodělala náročnou operaci, odstranění  téměř dvoukilového nádoru, mistrovství pánů doktorů jí prodloužilo život o další tří roky.         
Spávala v záhlaví postele, pokud  kdokoliv z nás opustil své místo, mohl se vsadit, že po návratu je najde Dolinkou zabrané a teprve po hezké pokorné prosbě mu bude umožněno znovu ulehnout. Na procházkách se způsobně držela u nohy, potrpěla si na pískající gumové hračky a vždy bezpečně věděla, která je ta nejnovější.
       
Ze smutku po jejím odchodu nás vytrhla návštěva. Stejný manželský pár jako před lety, paní v náručí stejně velkou, černou kouli, tentokrát bez toho vyčuhujícího jazýčku. Nová Dolly?   V rodném listě sice jiné, cizokrajně znějící jméno, byla ale spokojena s tím po své předchůdkyni. Rozdíly zde některé byly, přinesli nám ji ve věku tří let.
Krátce po narození přišla o jedno oko, v chovné stanici si ji přesto nechali, byť se zdála jako jednooká být „neprodejná“. Žila v tlupě, neuměla si hrát, bála se lidí, aut, ostatních psů. O to víc se přimkla k nám, obsadila můj ušák a mou půlku postele, vyhnala mne do vedlejšího pokoje a vytvořila nerozlučný tandem se svou /a mojí/ paní... Pravda, občas mi přišla oblíznout obličej, požádat o podrbání za uchem nebo na bříšku, ale byl jsem v bytě až tím třetím.      
Na rozdíl od své předchůdkyně měla jen pár malých kamarádů mezi jorkšíry, při procházkách chodila kam chtěla sama a navíc často měnila směr, snad i proto, že postrádala prostorové vidění. Bez své paní či spíše kamarádky byla celá nesvá, nesnášela její byť i krátkou nepřítomnost a se mnou, jako náhradou, se jen těžko smiřovala. Platila na ni jen má náruč a konejšení, jako u malého dítěte. Na návštěvy a cestování si moc nepotrpěla, přesto se stala ozdobou několika svateb a oslav rodinných výročí. Přinášela nám radost dalších osm  let, v loňském roce se také ona nevyhnula nutné operaci, bohužel letošní zhoršení zdravotního stavu a zatížení malého srdíčka si vynutilo milosrdný zákrok a rozloučení. Těžko se o tom píše, kdo něco obdobného prodělal, ví, jak je to těžké. Na druhé straně si kladu otázku, zda by neměl mít člověk, který rozhoduje o osudu blízkého tvora, možnost rozhodnout také o sobě v situaci, která nemá východisko.      

Omlouvám se za poněkud smutnější psaní, ale je to vlastně jen uzavření jinak spokojeného života přítulných tvorů v čase, který je jim přírodou dán a který věnovali nám - ne pánům - nýbrž přátelům.      
A co Vy, milé přítelkyně, přátelé, máte také oblíbený „psí“ citát?