Minule jsem vás opustila ve chvíli, kdy po těžké dřině v nově otevíraném obchodě s domácími potřebami byly „vybrány“ známé a příbuzné vedení společnosti, zatímco my „normální lidé“ jsme se mohli za minimální plat účastnit pouze stavby obchodu. A tím jsem si také myslela, že to skončí. (článek A pak choďte na pohovory)

Ubíhaly dny, a já se snažila na příhodu zapomenout. Žíly se mi nezkrátily, a snad i dorazí penízky. Koupím si za ně něco, co mi zpříjemní to zapomínání. Třeba novou kabelku. To jsem si plánovala. Dokonce jsem si vybrala i novou, moderní kabelku v jednom z obchodů. Chodívala jsem se na ni dívat a čekala na peníze.

Ale peníze stále nepřicházely. A tak jsem znovu kontaktovala pana ředitele oné společnosti. Možná došlo k omylu. Máme přece dohodu, tudíž nám nikdo nemůže upřít, že jsme na prodejně pracovali? Abych ušetřila, řešila jsem věc e-mailovou cestou. Ale další týden se nic nedělo, nedorazila ani odpověď na můj e-mail. Začínala jsem mít strach.

„Jsi moc důvěřivá. Měli nejdřív zaplatit, a pak jste měli dělat,“ radila mi kamarádka.

„Ale já v první chvíli byla vůbec ráda, že jsem se tam dostala. Doufala jsem, že mě přijmou. Ani na chvíli mě nenapadlo, že to bude podvod a personál je dávno vybraný,“ bránila jsem se.

„Naivka,“ řekla kamarádka a vyfoukla kouř z cigarety k oblakům.

„Budu se soudit!“ řekla jsem odhodlaně.

„A kdo ti dosvědčí, že jsi tam byla? Nakonec z toho udělají, že jsi tam ani nepřišla,“ řekla kamarádka.

Těch pět dvanáctihodinových šichet jsem ještě cítila po celém těle. Zvláště mi to zkomplikovalo léčbu bolavého kolene. A tři tisíce, které byly jen slabou almužnou za takovou dřinu, jsem nikomu nechtěla nechat. Mám už přece vyhlídnutou kabelku?

A tak následoval další e-mail. Tentokrát jsem jej nazvala „pokusem o smír“. Na tento již pan ředitel zareagoval. Zavolal mi, že mám peníze připraveny na prodejně.

„Vyzvedněte si je u vedoucí prodejny. Je to 1500 korun,“ řekl naštvaně.

„Prosím? Jakých 1500 korun?“ zalapala jsem po dechu.

„Pět směn po šesti hodinách, padesát korun na hodinu,“ řekl ředitel.

„Tak to ne, my dělaly dvanáctihodinové šichty, a často jsme v prodejně byly ještě déle,“ protestovala jsem.

„Mám tady vámi podepsanou šichtovnici. Denně šest hodin,“ řekl ředitel.

„Jakou šichtovnici?“ Po celou dobu jsme dělaly v prodejně a nikdo nám nikdy nedal nic podepsat. Ani jsem netušila, že se nějaká docházka píše.

Pan ředitel asi pochopil, že ona šichtovnice byla zfalšovaná, a přestal o ní mluvit.

„Můžete být ráda, že máte aspoň to,“ řekl, a zavěsil.

Druhý den jsem si vyzvedla almužnu na prodejně. Skutečně jsem obdržela jen polovinu za odpracovanou práci. Smutně jsem se loudala k domovu. Mám si vůbec kabelku kupovat?

Později jsem pochopila, proč mi pan ředitel řekl ono: „Můžete být ráda, že máte aspoň to.“

Spojila jsem se s novými kamarádkami, které se mnou v prodejně pracovaly, abych se jich zeptala na to, jak byly s výplatou spokojeny.

Dvě mi sdělily, že obdržely od firmy pouze tři sta korun. A ostatních sedm prý nedostalo vůbec nic. Když telefonovaly na firmu, dostalo se jim odpovědi, že se do zaměstnání vůbec nedostavily a neodpracovaly ani jedinou hodinu. Pan ředitel měl přece před sebou šichtovnice?

A tak jsem si sedla s kalkulačkou a spočítala, že firma si ponechala 27900 korun za to, co měla vyplatit a nevyplatila.

Tak jsme zaplatily panu řediteli docela slušnou dovolenou!

Pro kabelku jsem si přece jen zašla. Připomíná mi mou důvěřivost a je slabou náplastí na to, že jsem byla podvedena…