Název knihy: Abeceda pro mrňousky
Autor: Markéta Procházková
Nakladatelství: Mladá fronta
Rok vydání: 2008
Počet stran: 88 str.
Formát: 210 x 210mm
Cena: 299 Kč
Bohatě ilustrovaná kniha vznikla z potřeby pomoci prvňáčkům a předškolním dětem, aby si snáze zapamatovali písmenka a aby se jim nepletla.
V této jediněčně pojaté knize písmena ožívají, stávají se z nich živé
bytůstky s vlastním veršovaným příběhem, který lehce zapamatovatelnými rýmy
znázorňuje a vysvětluje podobu příslušného písmene. Říkanky doplňují drobné
úkoly.
Kniha je vhodná pro děti od 5ti let.
Ukázka z knihy
Abeceda pro mrňousky:
Markéta Procházková
POHÁDKA O TOM JAK PÍSMENKA OŽIVLA
Malá Markétka se nemohla ani dočkat až půjde do školy. Těšila se co všechno se naučí, kolik zajímavého se dozví, ale hlavně, že tam najde mnoho nových kamarádek a kamarádů s kterými bude veselo a užijí si spoustu legrace. Na začátku to tak i vypadalo, ale jen než se začali učit abecedu. Některým dětem se to moc nedařilo a pletla se jim písmenka, ale nejhůř na tom byl chlapeček Jirka. Nešlo mu to - ne a ne. Jinak byl velmi šikovný, dokonce při hře s míčem se mu nikdo z prvňáčků nevyrovnal, ale když šlo o abecedu, jakoby ho někdo začaroval. Styděl sepřed ostatními a není divu, vždyť některé děti se mu začaly i posmívat a to od nich nebylo hezké. Radovat se z nezdaru jiných je škodolibé a ošklivé a chlapečkovi to bylo opravdu líto.
Už nechodil do školy rád jako na začátku a domů se dokonce bál. To proto, že přísný tatínek si myslel, že malý Jirka nedává ve škole pozor a začaly výprasky. Babička, která na svého vnoučka čekávala před školou, aby ho dovedla domů, se někdy i rozplakala, když ho viděla vycházet ze školních vrat se svěšenou hlavou, což znamenalo, že zase nese pokárání od paní učitelky a čeká jej další výprask. Markétku moc trápilo, že je chlapeček tak nešťastný a kudy chodila, myslela jen na to, jak by mu pomohla.
Až jednou v noci se jí zdál zvláštní sen, že se octla v království paní
Abecedy. Seděla na nádherném trůně, čelenku ze samých písmenek, a usmívala se jí
vstříc. „Vím proč přicházíš!“ vítala ji. „To opravdu nemůžeme tak nechat, aby
snaživý chlapeček byl nespravedlivě trestán. Moje písmenka jsou tu proto, aby
lidem pomáhala, ne aby je trápila. Otevírají jim přece vzácné poklady: malým
dětem pohádky, pěkné příběhy a říkanky,
větší poučují o světě, o tom co by každý měl znát – o přírodě, o městě, nebo kraji
kde žijí, o rodné zemi, ale i o těch cizích a vzdálených, o tom, co moudří lidé
vymysleli, objevili i vynalezli prospěšného, co se kde děje zajímavého – a mohla
bych toho vyjmenovat mnohem mnohem více,“ řekla vážně královna. „Čtení však
začíná abecedou a bez mých písmenek se to neobejde, ale s tím už si
poradíme!“ Při těch slovech pootočila korunou na hlavě a písmenko, které bylo
ve středu, se před ní objevilo. Bylo to O. Jakmile se ho dotkla, začalo ožívat
a rázem z něho byl Otesánek jako kdyby právě vystoupil z pohádkové knížky.
„O je Otesánek pěkně kulatý, vypil plný džbánek, teď má bříško po paty,“
zažertovala a pak se zeptala: „Co myslíš, Markétko, může si ještě někdo splést
tohle písmenko?“ a ani nečekala na odpověď a znovu pootočila korunou a už před
svou královnou stál vytáhlý chlapeček uctivě v pozoru. „To bylo měkké I,“ řekla
královna, „a teď je to Ivánek“. „Krásně ses napřímil“ pochválila ho. A co ještě
umíš, Ivánku?“ „Umím se proměňovat,“„Teď je ze mne tvrdé Y,“ pochlubil se. Zvedl ruce nad hlavu a
rozpřáhl je. vysvětlil. „Jestlipak víš, k čemu je
potřeba tvrdé a měkké I ?“ zeptala se královna holčičky, na které bylo vidět,
že ji ta otázka a skočila a trochu i
zmátla. Ivánek honem odpověděl místo ní: „Když se spojím s některým písmenkem
jako měkké I, zní měkce, jako třeba Nina, nebo koníček, ale když jako tvrdé Y,
zní pak tvrdě – třeba ve jméně Nanynka.“ „Pochopilas?“ zeptala se královna
Markétky. „Ano! Ano! Je to snadné!“ radovala se. „Například ve jménu Anička
musí být měkké I, aby znělo měkce, kdyby tam bylo tvrdé Y, muselo by se číst
Anyčka!“ „Jó! Je to tak,“ jásal Ivánek a samým nadšením hned připažoval ruce a
hned je zase rozpřahoval nad hlavou jako nějaký panáček natažený na pérko – a
moc ho to bavilo.
Z koruny se královně odloupla taková drobná ozdůbka a padla
Ivánkovi přímo k nohám. Nesahala mu ani po kotníky, tak byla maličká. „Co jsi
zač?“ zeptal se překvapený Ivánek „A co tu chceš?“ „Ty přece nejsi písmenko,“
zapochybovala Markétka. „To opravdu nejsem, ale než vám to prozradím, dám vám napřed hádanku. Kdo z vás
uhodne co je to kote?“ „Pff, to bude asi nějaká hloupost, nebo chyták,“ mínil
Ivánek. „Nebo je to v cizí řeči,“ uvažovala nahlas Markétka. „Samá voda!
Neuhodli,“ triumfovalo mrňátko. „Počkej! Počkej! Něco mě napadá!“ na to zas
Markétka. „U nás v domě bydlí v přízemí velmi stařičká paní a ta dost často
říká: mankote, vždy, když se něčemu diví. U ní „No ne!“, nebo „No tohle“ je
vždycky „mankote“? Ale „kote?“ – „Dám se poddat!“ rozhodla se najednou. „Já
taky!“ „Měl bys vědět, že nejsi jediný, kdo
může změkčovat písmenka. Já tě vlastně
zastupuji ve slovech, ve kterých ty nejsi. Například slovo dědeček by se beze
mne četlo dedecek.“ „To je legrační!!“ přidal se nedočkavý Ivánek. „Tak už vás tedy nebudu dál napínat. Já jsem
háček“ představil se a obrátil k Ivánkovi. vyprskl Ivánek smíchy a opakoval
posměšně „dedecek, dedecek“, ale pak se zarazil: „To by opravdu nešlo! A já tam
nemohu pomoci.“
Petrac
Chytrá Žena.cz