Absurdity života

Procházela jsem se městem, měla jsem volný den. Když jsem míjela stánek s gofry, zarazila mě cedulka za okýnkem. Stálo na ní: „KLEPEJTE!“ No, a tak jsem se zastavila a poslušně klepala na okýnko. Za pár okamžiků dorazila k okýnku tlustá funící paní.

„Co to bude?“ zeptala se.

A já: „Nic.“

„Jak to, nic?“

„Já nic nechci. Vypadám snad, že něco chci?“

„Tak proč klepete?“ Paní byla očividně naštvaná.

„Protože tu stálo jasně: klepejte.“

„A nechcete aspoň gofra?“ Tlustá paní vypadala jako reklama na sladkosti. A protože jsem si uvědomovala, že se jí svou postavou už hodně přibližuji, zavrtěla jsem hlavou a šla dál.

Musela jsem si ale přesto koupit něco na večeři. V supermarketu u oddělení uzenin byla na pultě umístěna cedulka: „ZVOŇTE!“ Nedalo mi to, a zazvonila jsem na zvonek, který ležel u cedulky. Prodejnou se rozlehl nepříjemný chrčivý zvuk a za pár okamžiků se mě ptala udýchaná prodavačka, co si přeji.

„Nic.“

Následovalo podobné jednání, jako u stánku s gofry. Také jsem nic nechtěla a také se mě ptali, proč tady zvoním. Odpověděla jsem podobně, jako u sladkých pamlsků. Na večeři jsem si koupila jen dva sýrové croissanty.

Pak jsem ještě pohladila velikého bernardýna za plotem, kterého míjím každý den. A každý den si ho také hladím, od prvního okamžiku, kdy jsem si na brance plotu přečetla varovný nápis: „POZOR, ZLÝ PES!!!!“ Být tento nápis pravdivý, jsem už několik let minimálně bez ruky. Kéž by byl každý člověk právě tak zlý jako tento chundelatý dobrák. A to jsou právě ty paradoxy v životě, které mě vybízejí, abych si s nimi hrála…stánek na klepání, kde se nemá klepat, pult na zazvonění, u kterého nemáte zvonit, a zlý pes, který má tak dobrácké srdce, jako málokdo.

Ten den jsem měla možnost potkat další absurditu…

Měla jsem už nakoupeno, pes za plotem byl jaksepatří podrbaný, a já viděla, že v nebytových prostorách, v kterých kdysi sídlila pohřební služba, a nyní asi dva měsíce byly neobsazeny, přibyla nová firma. Zvědavě jsem přišla k výloze, na které jsem četla povzbuzující zprávu:

„CHCETE ZHUBNOUT? PAK TO NECHTE NA NÁS. RÁDI VÁM POMŮŽEME SE RYCHLE A BEZBOLESTNĚ ZBAVIT PŘEBYTEČNÝCH KIL.“

To bylo něco pro mě. Zbavit se přebytečných kil jsem rozhodně chtěla. V souvislosti s nedávno probíhajícími svátky hojnosti, jakými Vánoce bezesporu jsou, víc než kdy jindy. A každým rokem těch kil navíc vláčím životem víc a víc, navzdory cvičení a pravidelné stravě. Dychtivě jsem vrazila do pobočky.

„Dobrý den,“ usmívala se na mě štíhlá mladá dívka. Její štíhlost byla až morbidní.

„Dobrý den,“ odpověděla jsem té vyzáblině. Z nákupní tašky mi koukala šiška vakuově zabaleného salámu, který jsem si také nakonec koupila v supermarketu, abych nekupovala jen dva ubohé croissanty.

„Copak si přejete?“ Rachitická dívka se usmívala, zatímco já brunátněla vztekem. Copak to není jasné, že jdu odevzdat ty desítky kil, co nechci?

„Zhubnout! A rychle a bezbolestně, jak slibujete!“

Slečna se mě ptala na to, co jím a co dělám přes den. Já ale nepřišla na pokec. Nakonec mi dala pár rad, které dávno znám a dokonce často dodržuji.

„Můžete přijít zítra, my vám vypracujeme jídelníček na míru. Za pouhé dva tisíce korun.“ Slečna se usmívala, a já si byla jistá, že kdybych do pobočky chodila dvakrát týdně, zhubnu určitě. Ze své výplaty mi už totiž na nic jiného nezůstane…

Tak toto jsou stručně shrnuty absurdity našeho života. Dnes už vím, že tam, kde se má klepat, radši nezaklepu, tam, kde zvonit, nezvoním, a tam, kde mi slibují nebezpečí je celkem bezpečno. A nezhubnu ani s pomocí k tomu zavedených drahých poboček.

Budu tlustá, spokojená, dál budu hladit přítulného bernardýna a myslet si o životě své…

Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete