Musím konstatovat, že jako velká část lidí v naší republice se každodenně setkávám s výpočetní technikou. Nejsem informatik ani povoláním ani zálibou, přesto ke své práci potřebuji počítač. Co mi ukazuje, jak jsem stará, je právě výpočetní technika. Věci, které říkám o svém dětství a studiích, už dnešní mladí lidé absolutně nechápou. Stačí zmínit, že když jsem chodila na základní školu, tak nikdo ze spolužáků neměl počítač. Osobní počítače byly vzácné. Dokonce v té době nebylo běžné mít doma ani kapesní kalkulačku.
Ve škole byl zakoupený určitý počet kvalitních kalkulaček a jednou za čas je služba donesla na hodinu matematiky. V každé lavici byla jen jedna. Hodně jsme se i v matematice učili nazpaměť. Zpaměti jsme počítali spoustu věcí. Tím se nám ovšem rozvíjela mechanická paměť a taky selský rozum. Znáte to, raději popřemýšlíte jak na to, abyste si usnadnili obrovskou dřinu, i když je duševní. Dnes má mladší generace problém spočítat 9 x 20 zpaměti.
Když jsem chtěla něco počítat na kalkulačce doma, tak jsem to musela dopředu nahlásit a maminka ji vypůjčila v práci. Kvalitní kalkulačka měla cenu jednoho měsíčního platu a cena počítače mnohonásobně měsíční plat převyšovala.
Počítače byly nedostatkové zboží. A snad i proto je začalo vyrábět JZD Slušovice v rámci přidružené výroby. Výroba počítačů v JZD (jednotném zemědělském družstvu) nám připadala legrační, oni totiž vyráběli „přidruženě“ spoustu dalších věcí i košťata.
Na gymnáziu jsem měla spolužáka, který občas neopomněl naznačovat, že jejich rodina jsou něco lepšího. A ten už měl samozřejmě počítač jako jediný ve třídě (myslím, že to byl Atari).
A my měli předmět Výpočetní technika, celkem 2 roky. Učili jsme se kreslit vývojové diagramy a programovat v Basicu. Tedy se nám dostalo i pár vzácných chvil, kdy jsme byli puštěni k počítačům. Na tuto výuku jsme museli být půleni a u každého počítače seděli 2 až 3 lidé. Pracovali jsme na počítačích IQ151 a jejich hlavní vlastnost byla, že se hodně zahřívaly a my jsme museli dávat pozor, abychom je nepřehřáli.
Další setkání s počítači bylo na vysoké v Praktiku z matematiky a výpočetní techniky. Opět dva roky a čtyři zápočty, tentokrát to byly MacIntoshe s maličkou obrazovkou. Vždy půl semestru jsme seděli u počítačů a učili se pracovat s Wordem, psát texty a matematické vzorce, dělat tabulky.
Zbývající 3 roky jsem měla dobrou vůli udržovat si nabyté znalosti. Tak jsem se snažila jít do učebny k počítačům. Jinde jsem neměla možnost se k počítači dostat. Internetové kavárny neexistovaly, internet ještě u nás nebyl tak rozšířený a možná v té době ani u nás nebyl. Počítače byly neskutečně drahé. Vždy jsem otevřela dveře a učebna byla plná. A už tam byla fronta čekající na to, až se uvolní místa. Tak jsem dveře zavřela a šla pryč.
No a nastal pátý ročník a já musela napsat na počítači diplomovou práci, jinak to prostě nešlo. Měla jsem zlatou paní bytnou, která mi půjčila notebooka z její práce a já jsem na něm začala psát.
Ze začátku to byl neskutečný problém. Hlavně v tom, že my měli ve škole MacIntoshe a notebook byl PC. V té době si MacIntosh zakládal na tom, že je jiný a originální (tedy mnohokrát dražší) a v ovládání byly značné rozdíly. Nic jiného mi nezbylo než se jako samouk naučit s PC.
A jak to mám teď? Sama a s občasnými radami zkušenějších jsem se naučila, co potřebuji. Takže umím napsat v počítači text. To jste si asi všimli. Běžně v práci komunikuji mailem, umím něco vyhledat na internetu. Mám to, čemu se říká uživatelská znalost. S počítačem pracuji denně.
Pořád jsem si ještě nekoupila osobní počítač, mám k němu přístup v práci. Ale loni jsem neodolala a pořídila si tablet s internetem, na který nedám dopustit. Ušetřil mi už spoustu času a umožňuje mimo jiné pobývat i na těchto webovkách.
Ale na rozdíl od dnešních mladých lidí dokážu najít vlakové spojení v papírovém jízdním řádu a umím se zabavit i bez přístupu na internet. A asi mě nikdy nepřestane překvapovat, že když počítač začne zlobit či přestane fungovat, tak ho mám vypnout a následně zapnout a tím se to obvykle vyřeší.
ChytráŽena.cz