Ráda bych Vám vyprávěla příběh, který se odehrál na konci června loňského roku…

Mám rodiče na Moravě, z Prahy je to zhruba 350 km – pravdou je, že tuhle cestu, kdy jsem sama řídila, jsem zase tak často nepodnikla – vlastně přiznám se, asi jen 2x, buď řídil někdo jiný, nebo jsem cestu absolvovala vlakem. Potom, co se nám narodil syn, jsem nejezdila téměř vůbec, ale vloni už nastal čas, kdy jsem potřebovala sednout i spolu s pejskem a synem a odjet k rodičům, chtěli jsme tam strávit pár dní před odjezdem na dovolenou, která byla ještě asi hodinu cesty od našich. Přítel s námi nejel, musel být ještě v práci, dorazil později.

Auto v červnu prošlo technickou, ale pro klid mé duše jsem chtěla auto ještě pořádně zkontrolovat.

Přítel ho vzal tedy do práce, kde se kolegové z pneuservisu na auto mrkli. Měla jsem auto pěkně umyté, nafoukaná kola, olej dolitý, voda v ostřikovačích byla také a světla svítila, jak měla. Brzdy prý byly taky v pořádku, dálniční známka koupená. Prý jen na výfuku jsem měla malou dírku, kterou mi spravili, takže jsem v klidu mohla nasednout a odjet.

Ze začátku jsem měla docela strach z té dlouhé cesty, jak to bude malý zvládat a jestli dojedeme v pořádku, ale po pár kilometrech to ze mě spadlo a my pěkně fičeli po D1 maximální rychlostí 120 /pozn. ono naše auto nebo spíš tahle krabička od sirek ani víc nejede /. Cesta krásně ubíhala, počasí bylo jedna báseň. Pejsek byl hodný, synáček hezky spinkal. Zbývala nám asi hodinka cesty. Stalo se to někde před Olomoucí… v autě začalo něco hrozně hučet, při každém přidání plynu to bylo horší a horší a já si říkala: „Panebože, co to je?„  S hrůzou v očích jsem zkontrolovala všechny kontrolky v autě, nic nesvítilo – ani olej, ani benzín, teplota taky v pořádku... pak mi došlo, že to bude ten výfuk, ale nezastavovala jsem, stejně bych to nespravila a říkala jsem si, že pokud mi upadne, stejně s tím moc nezmůžu. Ten hukot v autě byl šílený, malý se vzbudil, neslyšela jsem ho pořádně ani brečet, což byla trošku výhoda, jen jsem mu říkala, že to musí ještě chvilku vydržet. Celou tu zbývající hodinu jsem jen nadávala na přítele a na to, jak mi „pěkně“ výfuk spravili. Nejhorší to bylo, když jsem jela kolem lesních cestiček, kde se muselo jet pomaleji, čím pomaleji jsem jela, tím větší kravál to dělalo.

Jste měli vidět, jak „kolaři“ ujížděli na kraj s domněnkou, že se kolem nich řítí super fáro s pořádně naduněným autem a já si to kolem nich fičela malým fiátkem. Největší trapas nastal přímo ve městě, kde rodiče bydlí, je tam šílený  kopec, ten zvuk se opravdu nedal přeslechnout, všichni se otáčeli a dívali se, co že to a kdo vlastně jede, já byla červená až za ušima  a to se opravdu normálně nečervenám.

Rychle jsem zaparkovala a vypnula motor. Ten klid a velikánská úleva, že jsme v pořádku dojeli i s výfukem, který držel docela na malém kousku. Příteli jsem hned volala, ten si to s jedním mladým kolegou hned slovně vyříkal, táta mi pak výfuk nechal spravit a od té doby je v pořádku, no uvidíme, co nás čeká letos – opět se na konci června chystáme odjet…