Advokátní kancelář

Získala jsem zaměstnání v advokátní kanceláři. Advokát, jemuž kancelář patřila, byl zároveň insolvenčním správcem. Takové zaměstnání vyžaduje spoustu znalostí, času a práce. Úkonů spojených s vymazáním firmy z obchodního rejstříku, je mnoho. Proto také doktor, který kancelář provozoval, zaměstnával osm zaměstnanců, kteří měli po celou pracovní dobu co dělat.

Asistentům, to byla naše pozice, velel inženýr Tomáš. Ten zaměstnance přijímal, propouštěl a zajišťoval chod kanceláře po stránce ekonomické i personální.

V kanceláři vládla přátelská nálada. Když jsem sem nastoupila, já, padesátnice, byly zde zaměstnány mladé dívky a jeden mladík většinou po škole. Nejedna z dívek byla absolventkou vysoké školy, ostatní spolu s mladíkem měli alespoň maturitu.

Výjimkou byla paní Lenka. Také byla vysokoškolsky vzdělaná, měla ale už šedesát let. V kanceláři pracovala tři roky a moc si práce vážila. Věděla, že ve svém věku by jen těžko hledala práci jinde. Když bylo třeba, byla to právě Lenka, která se nabídla, že přijde do zaměstnání i mimo pracovní dobu a dodělá resty své i svých kolegů. I mě přijali všichni velmi přátelsky a hned jsem si práci zamilovala. Možná to bylo i tím, že Tomáš byl v tu dobu na nemocenské. Když se vrátil do zaměstnání, zjistila jsem, že i tato příjemná práce může mít stíny. Byl jimi právě Tomáš. Za každým chodil, znervózňoval ho, stále někoho zkoušel, předkládal fiktivní případy, které měl zaměstnanec řešit. Jakmile někdo odešel na toaletu, ihned mu byl v patách se stopkami.

„Paní Katko, můžete mi vysvětlit, co jste dělala deset minut na toaletě?,“ ptal se tak a podobně.

Pominu, že jsme v kanceláři neměli vyhrazený čas na přestávku. Když jsem se při nástupu ptala na to, zda si mohu udělat během pracovní doby kávu, napít se nebo se najíst, bylo mi odpovězeno, že si na svačinu apod. mohu udělat čas kdykoli během pracovní doby. Proto každý svačil u hromady spisů, pil a druhou rukou klikal na klávesnici počítače. Nikdo s tím neměl problém, ani majitel kanceláře, jen jediný, komu to vadilo, byl právě Tomáš. Nejednou napomenul někoho, kdo se právě zahryzl do jablka nebo si uvařil kávu, že má před sebou ještě spoustu práce. Začali jsme jíst s obavami, nejlépe tajně, když Tomáš opustil kancelář.

Inženýr Tomáš měl 29 let. Mohl by být mým synem. Každý ale věděl, že je švagrem doktora, který kancelář provozuje. Proto se každý nechal Tomášem napomínat a nijak neprotestoval. Různé poznámky a výtky trpěla i nejstarší z nás, Lenka. „Jinou práci bych ve svém věku nesehnala,“ posteskla si nejednou.

Tehdy jsem měla vážně nemocnou mamku. Byla objednaná k náročnému vyšetření, na které musela přijít ráno s doprovodem. Nabídla jsem se mamce, že ji doprovodím.

Tři dny před plánovaným vyšetřením jsem šla za panem doktorem. Vysvětlila jsem mu situaci, řekla, že si ranní práci, kdy v zaměstnání nebudu, dodělám po pracovní době odpoledne, a on souhlasil. Věděl, že jinde bych čerpala paragraf a měla ho náležitě zaplacen.

Doprovodila jsem mamku k lékaři a poté domů a spěchala jsem do práce. Pozdravila jsem se s ostatními, a ještě jsem ani nedosedla na svou židli, když se otevřely dveře od kanceláře Tomáše. Nenechal mě ani odložit sako, a už mě volal k sobě na kobereček. Pan doktor v tu dobu ve své kanceláři nebyl.

V kanceláři se do mě Tomáš ihned pustil. Nadával mi, že jsem přišla do zaměstnání pozdě. Vysvětlila jsem mu, že má absence byla předem hlášena panu doktorovi a jím tolerována. „Nejsem spokojen s vaší prací,“ hromoval Tomáš.

Nutno podotknout, že Tomáš nebyl nikdy spokojen s žádnou prací. Byl tu od toho, aby dělal dusno, křičel po ostatních, zamítal jim plánované dovolené a jinak znepříjemňoval život.

Byla jsem zoufalá. Ve chvíli, kdy jsem se bála o život své mámy, poslouchala jsem liché nadávky a lži. Tomáš, který se zavře na začátku své směny do samostatné kanceláře a nikdo neví, co tam celý den dělá, a vychází jen na kontroly druhých, bude nadávat na ostatní, kteří se po celou pracovní dobu nezastaví? Nikdo z nás se v práci nikdy nenudil. Práce byla spousta a mezi námi nebyl nikdo, kdo by v práci odpočíval. O tom svědčil i fakt, že kancelář měla častou fluktuaci. Zaměstnanci se zde často střídali, protože si našli lepší práci za víc peněz. Vždyť jsme měli plat, za který by se mohla stydět prodavačka. My ovšem museli mít patřičné vzdělání a měli jsme zodpovědnost. Paragrafy nejsou housky na krámě.

Tehdy jsem si dovolila oponovat, že když se mnou není Tomáš spokojený, mohu odejít. Rozohnil se. Začal mi nadávat, že se všem jen uleví, a ať jdu. Skončila jsem tehdy na minutu. Tomáš mi to rád umožnil.

Všichni se divili, že odcházím, nejvíc pan doktor. Kancelář sice byla jeho, on ale přenechal personální starosti svému švagrovi, a tak se s mým odchodem nakonec smířil. Když jsem si šla později pro potřebné papíry, čekalo mě překvapení. Mí bývalí kolegové mi koupili na rozloučenou krásnou květinu v květináči a bonboniéru, prý na nervy. S čokoládovými bonbóny jsem se ihned rozloučila. Teď pevné nervy budou potřebovat především oni, já už měla domluvenou jinou práci, jako soudní zapisovatelka. Vždy jsem tu práci odmítala, nepřipadala mi nijak atraktivní, nyní jsem ale věděla, že poté, co jsem zažila Tomáše, bude atraktivní naprosto všechno.

U soudu jsem si zvykla. Kolektiv není takový jako v advokátní kanceláři, zbavila jsem se ale Tomáše, a to byl hlavní bonus.

Po čase jsem potkala jednu z mých bývalých kolegyň. Obě jsme byly rády, že se vidíme. „Pracuješ ještě u advokáta?“ zajímalo mě. Byla jsem připravena na to, že jistě někdo po mém odchodu z kanceláře odešel. To, co mi ale řekla Veronika, mě překvapilo.

Po mém odchodu byl Tomáš ještě víc na nervy. Nestíhaly se termíny, přece jenom chyběly dvě ruce, a Tomáš zoufale hledal za mě náhradu. Po městě se ale rozkřiklo, jaký přístup v kanceláři převládá, a o pozici za minimální plat nebyl kupodivu zájem. Pár odvážlivců, kteří se přece jenom pokusili o místo ucházet, nemělo potřebné vzdělání.

„Tečkou bylo, když Tomáš dal Lence facku,“ řekla.

„Lence?“ Nechápala jsem. Lenka, šedesátiletá paní, dostala facku od ani ne třicetiletého arogantního cucáka?

„No, a tak jsme šli za doktorem, stěžovat si. Šli jsme tam všichni. Ten si Tomáše zavolal. Mysleli jsme si, že Tomáš už dá pokoj. Opak byl pravdou. Ten to vzal jako začátek boje. Vyhlásil nám válku, upisoval nám z docházky hodiny, prý nám odečetl čas, který jsme proflákali. A tak jsme dali všichni výpověď.“

Věděla jsem, že činnost kanceláře vyžaduje spoustu práce. Ani kdyby v kanceláři seděl doktor s Tomášem 24 hodin denně, onu práci by nemohli udělat. Doktor navíc odcházel na naplánovaná soudní jednání a v kanceláři byl minimálně.

Po dvou měsících, kdy všichni zaměstnanci z kanceláře odešli, musela být kancelář na čas uzavřena. Jedné mé bývalé kolegyni jsem našla zaměstnání u nás na soudu, ostatní byli bez práce.

Advokát ovšem neprodal rozum v záložně. Uvědomil si, kde je pravda a kdo měl vinu na odchodu zaměstnanců. Nakonec zpytoval svědomí, rozloučil se s Tomášem, přestože jeho sestra je Tomášovou ženou, a objel všechny své bývalé zaměstnance. Nabídl jim vyšší plat, z platu propuštěného Tomáše si to mohl dovolit, a všechny, až na jednu kolegyni, která nyní pracuje u nás na soudu, získal zpět.

Advokátní kancelář funguje dál, nyní již bez šikany a problémů. Zaměstnanci chodí do práce rádi a na svůj pracovní den se těší.

Já zůstala u soudu. Zvykla jsem si tu a jsem také spokojená. Navíc vím, že kdyby se v budoucnu snižovaly stavy, mám se kam vrátit. Vím jistě, že mě doktor v kanceláři rád uvidí.

Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete