Alarm

Celý život žiji slušně, nikdy jsem se nedopustila něčeho zakázaného, a už vůbec ne trestného činu. Jsem už stará babča, která si prošla zlou nemocí i dalšími úskalími. Mimo svých dcer a vnoučat nemám už nikoho.

Ale obě dcery, shodou okolností obě vdovy, mají co dělat, aby uživily sebe i své děti v dnešní zlé době, a tak ke mně přijedou jen občas. A tak se mou společností staly televize, kniha a křížovky. Občas přijde nějaká kamarádka, občas já se za nějakou vypravím. Většinu času ale trávím ve svém bytě, ať už četbou, luštěním křížovek, nebo již zmíněným sledováním televize.

 

Zhruba třikrát týdně se vypravuji do místního obchodního centra nakoupit si v supermarketu. Ceny tam jsou nižší, než v malých obchůdcích, a já mám už městskou dopravu vzhledem ke svému věku zdarma. A tak mi nic neudělá, když si do obchodu zajedu buď s obyčejnou taškou, nebo, v případě, že chci kupovat těžší zboží, s taškou na kolečkách. Přijdu tak mezi lidi, občas s někým popovídám, někdy i potkám nějakou známou. A tak i nákup pro mě je jistým kulturním, nebo společenským zážitkem.

Do obchodního centra jsem vždy jezdila moc ráda. Až do nedávna. To jsem si opět vyrazila pro nákup a vzala jsem si tašku na kolečkách. Chtěla jsem si totiž koupit meloun, a ten jsem v ruce tahat nechtěla.

V obchodě jsem si vybrala větší meloun, protože malé tam neměli. K tomu jsem si koupila pečivo, mléko a další základní potraviny a vyrazila jsem k pokladnám. V řadě u pokladen jsem se setkala se známou. Aničku vídávám občas v obchodě, jeden čas jsme se dokonce navštěvovaly i doma. Pak Aničce zemřel manžel a ona se odmlčela. A nyní jsem ji potkala v obchodě. A tak jsme si ve stručnosti, jak jsme tak za sebou stály v řadě, vyměnily pár vět s dávnou kamarádkou. Pozvala jsem ji dokonce k sobě na kávu.

„Někdy se stavím,“ usmála se, a já začala vykládat zboží na posuvný pás pokladny.

Zaplatila jsem a s dobrým pocitem, že jsem opět viděla dávnou známou, jsem opouštěla prostor pokladny, abych si do tašky naskládala zaplacený nákup.

Když jsem prošla kolem kovových rámů na konci pokladního prostoru, rámy začaly blikat a prostorem se ozval nepříjemný zvuk alarmu. Rozhlédla jsem se, ale s vědomím, že já nic nevzala, jsem začala zboží ukládat do tašky.

„Paní, půjdete se mnou,“ ozval se hlas nade mnou. Nějaký cizí muž mi před nos strčil nějaký průkaz.

„Já s vámi nikam nepůjdu,“ řekla jsem a chtěla dál rovnat věci. Uvědomovala jsem si pohled lidí kolem, mezi kterými byla i Anička. Vypadala jsem jako zlodějka!

„Ale ano, musím vás zkontrolovat.“

„Děláte mi ostudu.“

„Právě proto vás žádám, abyste šla se mnou dozadu.“

„Já nic nevzala, tak nemám důvod jít dozadu.“

„Ale alarm na vás ukázal, musíte jít se mnou. Nebo zavolám policii.“

Krve by se ve mně nedořezal. Cítila jsem, jak jsem rudá až za ušima. Lidé nás obcházeli, otáčeli si, zdálo se mi, že dvě ženy si na mě dokonce ukazují prstem. Musela jsem jít do zázemí prodejny.

„Já ale nic nevzala. Udělal jste mi ostudu. Lidi mě znají,“ vysvětlovala jsem muži. Cítila jsem, jak se mi třese brada, neměla jsem daleko k pláči. Mám od lékaře nařízen klid, léčím se se srdečními problémy. Cítila jsem slabost a poklesla jsem v kolenou.

„No tak si sedněte,“ řekl muž a přitlačil mě do židle. Jinak bych asi upadla. „Já vám nechci ublížit. Jsem povinný zkontrolovat váš nákup, když alarm spustil poplach.“

Samozřejmě, že muž nic nenašel. Nic jsem také neukradla. Procházel mé věci, srovnával je s účtem, který mi vzal z ruky a kroutil hlavou. Nahlas říkal:

„No, to se občas stává, že alarm spustí, i když nic nemáte. To je jen technika.“

„Tak teď řekněte té technice, aby napravila mou pověst u lidí.“ Utírala jsem si oči do kapesníku.

Muž mi pomáhal s věcmi do tašky na kolečkách.

„No tak, přece to, že jdeme dozadu, nutně neznamená, že jste něco vzala.“

Za svůj víc než sedmdesát let trvající život jsem se nikdy nesetkala s podobnou situací. Nikdy jsem se necítila tak bídně. Odcházela jsem a spěchala domů, daleko od lidí.

„Paní, počkejte, ještě čokoládu!“ volal za mnou muž. V rukách držel čokoládu, kterou jsem si koupila, abych si osladila život. Chtěla jsem odejít a čokoládu tam nechat. Jen být co nejdál od obchoďáku. Muž mi ale čokoládu vhodil do tašky se slovy, ať se nezlobím.

 

Domů jsem dojela a nákup nechala stát několik hodin v chodbě. Nebyla jsem schopná hned ho vybalit. Pustila jsem televizi, ale nevnímala jsem, co v ní je. Chtěla jsem se začíst do knihy, ale výsledek byl stejný. Otevřela jsem křížovky, ale nedokázala jsem si vybavit jediný běžně užívaný výraz. Poté jsem usnula.

Po probuzení jsem se rozhlédla po bytě. Nákup stál stále v předsíni. Vybalila jsem ho, rozkrojila meloun s tím, že jsem od rána nic nejedla. Při vzpomínce na trapas v obchodě mi každé sousto zhořklo v ústech.

Od oné události jsem v obchodě nebyla. Jedla jsem vše, co jsem měla doma, až do úplného spotřebování. Až když jsem doma neměla nic a lednice, spíž i skříně v kuchyni zely prázdnotou, opět jsem se vypravila do obchodu. Nakupovalo se mi hůř, než kdy jindy. Ale nakoupila jsem. Tentokrát u mě alarm nezazněl. Ovšem když jsem odcházela, všimla jsem si, že stejný muž z ochranky odvádí staršího muže dozadu poté, co při jeho průchodu bezpečnostní branou alarm zazvonil.

A od té doby vím, že ne každý, kdo se na první pohled může zdát jako zloděj, je skutečně zlodějem.

Kamarádka Anička se ještě neukázala. Snad se objeví, až někdy alarm zazvoní právě jí…