Aldemaro

Aldemaro byl na první pohled velice pozitivní člověk. Vždy jsem jej viděla v dobré náladě a také se choval jako gentleman. Do herny chodíval každý večer. Žil sám, rodinu neměl, proto bylo hraní a sázení pro něj velikou zálibou. Zde trávil volné chvíle, navazoval přátelství, nabíral inspiraci k malování a také chtěl samozřejmě vyhrát. Byl již v důchodu, celý život pracoval jako vlakvedoucí u železnice. Jeho důchod činil přes 1000 euro, což by bohatě postačovalo na běžný a nenáročný život. Jenomže kamarád hojně a rád investoval do hraní. Každý tiket stál 1-3 eura, při celovečerní návštěvě dokáže některý hráč utratit i 100 euro.

Zpočátku se Aldemarovi peníze vracely, díky malým, ale pravidelným výhrám. Ale postupem času více prohrával, než vyhrával. Peníze mu přestávaly stačit, začal si tedy půjčovat od známých. Aldemaro měl veliký talent na malování a když přišla krize, své obrazy prodával, aby získal peníze na další hry. Po čase se z nás stali přátelé, já totiž v jedné z heren pracovala asi rok, tak jsem byla přímém svědkem jeho vzestupů i pádů.

Jednou jsem jej poprosila, zda by nenamaloval můj portrét a on rád souhlasil. Peníze si ode mne nevzal, říkal, že mu postačí, že jsem jeho múzou a ostatní obrazy, ke kterým jej budu inspirovat, ty už budou jeho vlastnictví. Toskánsko je malebnou krajinou, a tak mnohé z jeho obrázků byly právě krajinky. I z těch mi několik věnoval.

Obraz dodnes visí v mém pokoji, i když se dnes již v portrétu moc nepoznávám, mám k němu láskyplný i vzpomínkový vztah. Tenkrát mi ještě nebylo 20 let. Malba má pro mě nevyčíslitelnou cenu, protože ji vytvořil výjimečný člověk, na kterého nikdy nezapomenu.

Jak jsem již vzpomněla, pracovala jsem v herně rok a celou tu dobu jsem vídala přítele upraveného, v dobré náladě. Asi po 2 letech, to už jsem pracovala v jiné firmě, jsem opět zavítala do herny, abych pozdravila bývalé kolegy a také si zahrála jedno kolo hry, štěstí na výhru jsem však neměla.

Při odchodu jsem si všimla sešlého člověka, který mi někoho hodně připomínal. Po chvilce jsem poznala, že je to Aldemaro. Byl neupravený, vyhublý a kouřil jednu cigaretu za druhou... Sedla jsem si k němu a pozdravila jej. Hned mě poznal a usmál se. Začal mi vyprávět, jak se jeho život díky závislosti změnil. Protože si nadělal hodně dluhů, musel prodat byt i se všemi obrazy, co namaloval. To vše samozřejmě pod cenou, protože jej tlačila hrozící exekuce.

Teď bydlí v ubytovně na okraji města, kde platí 500 euro měsíčně. Bohužel propadl i alkoholu, takže z peněz, které dostane, mu skoro nic nezbyde. A pokud nějaké drobné zůstanou, raději je utratí za hru a alkohol než za jídlo.

Prý má i zdravotní problémy. Bylo mi  Aldemara moc líto. Zjistila jsem, že ve městě existuje poradna a centrum pro závislé na alkoholu a hráčství a sehnala kamarádovi kontakt na sociální pracovnici z tohoto centra. Moc jsem na něj apelovala, ať zkusí svůj život změnit k lepšímu a užít si důchodu. Věděla jsem, že brzo odcestuji a že nebudu mít šanci být mu na blízku. I když mu zůstalo několik skalních přátel, ani na jejich rady nechtěl dát a pomoc přijímal jen nerad.

Vrátila jsem se do rodné země a přes sociální sítě jsem se snažila zjistit, jak skvělý malíř naložil s mým doporučením. Dlouho se mi to nedařilo, až loni mi napsal bývalý kolega z herny smutnou zprávu, že Aldemaro zemřel. Bylo mi to velmi líto, moc jsem mu přála, aby nad závislostmi zvítězil. Vím, že měl pár dobrých známých a přátel, kteří mu byli ochotní podat pomocnou ruku. To odmítal, a tak jej nakonec zabila vášeň k alkoholu a hře. Toho osudného večera opět hrál v herně, prohrál prý dost velkou částku. Za zbytek peněz si koupil láhev vodky. Cestou z ní upíjel. Když si zkracoval cestu přes koleje, zachytil jej projíždějící rychlík. Nikdo mu už nedokázal pomoci. Moc mě mrzí, že tak nadaný člověk, který se mohl těšit z příjemného podzimu života, propadl hned dvěma démonům.

 Obraz, který zachytil jeho tvůrčí a nezávislé období, mi jej bude navždy připomínat...

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10