Alena

Před časem jsem potkala muže mého věku. Jsem už několik let vdovou, děti vylétly z hnízda a člověku je často smutno. A najednou stál přede mnou muž, který byl v mém věku, nepil, nekouřil a byl mi sympatický, a hlavně já jemu. Jak mi později řekl, od počátku jsem mu byla hodně sympatická. To mě jako ženu těšilo. Když dodal, že je také sám, a sice partnerka od něj odešla před rokem, vrátila se do Čech, kde měla děti, byla napůl ruka v rukávu. Začali jsme se vídat častěji, podnikali jsme různé výlety a celkově si rozuměli. Pak přišel s tím, že jeho bývalá přítelkyně, s kterou žil dva roky, se rozhodla k němu vrátit. 

Marek z toho nebyl příliš nadšený. Jeho Alena měla duševní problémy od samého začátku. Byla jí diagnostikována schizofrenie, často se poškozovala, trpěla záchvaty, kdy vybuchovala hněvem, házela po něm věcmi, nebo páchala demonstrativní sebevraždy. S takovou ženou žil ve svém domě, který sdílel s rodiči.

„Tak ji zpátky nepřijmi,“ navrhla jsem Markovi. Byli jsme zatím jen přátelé, nechtěla jsem se brzy vázat, ale nebyl mi lhostejný. Marek mi vysvětloval, že Alena má u něj ještě nějaké věci a poslední dobou prý skončila dvakrát na psychiatrii se záchvaty. „O důvod víc, abys ji odmítl,“ reagovala jsem.

Pro Marka to ale znamenalo opak. Jednou měl Alenu rád, nastěhoval si ji domů, a teď považoval za slušnost jí pomoci. Nikdo přece za svou nemoc nemůže? „Však to bude jen na čas, než se spraví,“ vysvětloval. Já mu ale nehodlala stát v cestě. Jen jsem ho upozornila na to, že taková žena může být nebezpečná. Vždyť Marek měl už ženatého syna a dvě krásná vnoučátka. „Nebojíš se o ně?“ zajímalo mě. „Nebo o rodiče?“

Zmizela jsem z jeho života. Smazala jsem jeho telefonní číslo. S Markem nás dosud pojilo jen přátelství, nešlo o žádný rozchod. Jedno mi to ale nebylo. Nejlepší bylo zapomenout. Chvilku to trvalo.

Nedávno jsem přišla z práce a zjistila jsem, že mám zmeškaný hovor. Číslo jsem neznala. Protože v dnešní době každou chvíli volají firmy, které něco nabízí, telefonát jsem brzy pustila z hlavy.

Hned druhý den jsem měla opět telefonát. Číslo bylo totožné. Hovor jsem přijala s přesvědčením, že mi bude zase někdo nabízet levnější elektřinu, plyn nebo jiné služby, které nechci. „Ahoj,“ ozval se mužský hlas. Ten hlas mi byl povědomý, neuměla jsem ho ale zařadit. Když mi ale řekl, že je Marek z domku u Opavy, vše mi došlo. Byl to Marek, ke kterému se před rokem vrátila Alena. Řekl mi, že se naplnila má slova. Dal Aleně šanci, ona dál žila v jeho domě, nepracovala, protože měla částečný invalidní důchod na hlavu a nikde ji zaměstnat nechtěli, on ji ve velké míře živil, došlo na pár jejích ataků, hysterických scén, ale vše bylo v únosné míře, až do nedávna, kdy Marek byl v zaměstnání, Alena napadla jeho rodiče nožem.

Nějak mě to už nezajímalo, ani nepřekvapilo. Byla jsem ráda, když jsem zjistila, že jeho rodičům se dohromady nestalo nic vážného, ale Marek mě už nezajímal. Mohli jsme tenkrát zažít další a další výlety, spoustu krásného a možná bychom si vybudovali i vztah, kdyby mu nebylo bližší přijmout zpět nemocnou ženu, která mu už jednou utekla a s kterou měl jen starosti. Vlastně ani nevím, kde Alena v současnosti je. Nejspíš má přidělenou postel opět v nějakém blázinci. Ostatně, na uzavřených odděleních psychiatrických léčeben strávila velkou část svého života. A jsem přesvědčená o tom, že jestli ji někdy pustí, Marek jí stejně odpustí, jako to udělal už mnohokrát.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10