Z našeho Alíka jsme se celý jeho život snažili vychovat hlídacího psa. Jeho mírná, přátelská a hravá povaha však všechny naše snahy hatila již v jejich zárodku.

Čím víc jsme se snažili, aby se Alík nelísal k cizím lidem, tím víc náš psí kamarád lidi vítal a vyžadoval si jejich pohlazení. Zvláštní skupinou byly děti. Mohl být i na vodítku, jakmile viděl skupinu hrajících si dětí, snažil se vytrhnout, v případě, že ho držel můj muž, nebo se skutečně vytrhl, když jsem ho držela já nebo některé z našich dětí, a aktivně se, k všeobecnému nadšení všech dětí, snažil zúčastnit dětských her. Brzy se naučil pinkat s balónem, tlačit před sebou autíčka nebo v zimě sáňkovat a jezdit na bobech společně s dětmi.

Když jsme ale opravovali něco na domě a přijela parta najatých zedníků, kteří obehnali náš dům lešením, doufali jsme, že se přece jenom projeví to, že je Alík pes, a bude náš společný domov chránit před nepřítelem. Jak jsme se mýlili. Brzy ráno jsem s Alíkem v patách vstoupila do kuchyně. Za oknem už to žilo. Jeden ze zedníků stál na lešení a něco kutil mezi nářadím. Když ho Alík spatřil, stoupl si na zadní, opřel se tlapkami o parapet okna, a začal přátelsky mávat ocasem.

„Chyť lumpa,“ nabádala jsem našeho psího dobráka. Alík si to vysvětlil po svém, a jakmile bylo později okno dokořán, vyskočil na lešení a utíkal za neznámými, aby se posléze svalil k jejich nohám a nechal se drbat na břiše.

„Koukám, že máte obranáře,“ culil se ten nejmladší z nich, když své prsty nořil do hustého Alíkova kožichu.

„To on jen tak vypadá. Ví, že jsme si vás najali, že jste přátelé. To byste ale viděli, kdyby sem vnikl někdo nevítaný,“ lhala jsem a byla přitom přesvědčená, že mi to ten člověk nemůže uvěřit.

Ve stáří začal mít Alík problémy s močením. Po návštěvě veteriny a několika vyšetřeních bylo zjištěno, že Alíka trápí močové kameny.

„To už tak u starých psů někdy bývá,“ oznámil nám lékař. Sdělil nám taktéž, že Alík se neobejde bez speciální diety, a to až do konce života. Alíkovi zakoupené granule docela chutnaly. Horší bylo, že nesměl opravdu nic mimo ně. Měl zakázané veškeré pochoutky, které tak miloval. Zpočátku se zdálo, že je Alík smířený s dietou. Později si ale Alík začal pomáhat sám k něčemu lepšímu. Ač celý svůj život nikdy neutekl, nyní kdykoli byl puštěn na volno, zmizel a objevil se za hodinu i později. Časem nám sousedé oznamovali, že náš pes se objevil u nich na dvoře či na zahradě a „okradl“ jejich psy i kočky o jejich stravu. Ano, Alík podnikal loupežné výlety do misek svých zvířecích kolegů.

To skončilo, když se jednou dostal do chlívku obyvatel žijících na kraji vesnice. Ve snaze něco uzmout prasatům, beranům nebo ostatním zvířatům uvnitř narazil na rozzuřeného berana Ferdu. Ferdu drželi jeho majitelé na řetězu, protože napadal vše živé, co se objevilo v jeho zorném poli. Alík nebyl výjimkou. Ferda ho nabral na rohy a Alík se vrátil domů s pochroumaným bříškem. Zranění nebylo tak zlé, jak se na první pohled jevilo, a Alík se brzy uzdravil. Jeho toulky ho ale přešly. Místo toho se soustředil na domácí prostředí. Kdykoli jsem se vzdálila z kuchyně, Alík vysypal odpadkový koš a hledal v něm zbytky jídla, kterých by se ujal. Museli jsme začít koš zavírat do skříně.

Alík si nakonec zvykl, zvláště když jsme objevili také konzervy a paštiky odpovídající jeho dietnímu plánu. Hlavní bylo, že jeho problémy ustoupily a Alík se mohl těšit spokojenému psímu podzimu života.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10