Alvin

„Toho nehlaďte, ten je zlý,“ nabádal nás muž v útulku, když jsme přišli o našeho třetího psa.

Vypravili jsme se tam s mužem a dětmi, abychom si snad vybrali psa čtvrtého? Nebo jsme se chtěli jen podívat? Byli jsme tam proto, abychom si ujasnili, že žádný další pes v naší rodině už nebude? Já ani nevím, proč jsme do útulku šli.

Dávno předtím, než náš Baryk odešel za duhový most, jsme si s mužem slíbili, že dalšího psa domů už nepřivedeme. A přesto jsme nyní stáli u kotce, za nímž stál velký pes. V jednu chvíli naše malá dcera prostrčila ručku mezi tyčkami kotce a nám ztuhla krev v žilách. Velký pes se sklonil k její malé dlani, olízal ji a lehl si na zem. Dcerka se hlasitě rozesmála. Byla tehdy hrozně drobná a slaboučká, trpěla od narození srdeční vadou a čekala na operaci. Snad právě proto jsme dalšího psa už rozumově nechtěli. Ale rozum není srdce. To nás dovedlo do útulku.

Pak se ke kotci schoulil i syn. Pes povstal, aby byl na úrovni jeho obličeje, a přes železné tyčky mu olízl obličej. „Nevypadá zle,“ řekl můj manžel. „Nevypadá, ale je,“ řekl muž lakonicky.

Ten den jsme si žádného psa nevybrali. Odešli jsme s prázdnou, tak, jak jsme původně zamýšleli. S dětmi občas zajdeme do útulku, možná si psa půjčíme na procházku, ale lepší bude si ho nevodit domů. Dcerka potřebovala naši péči a my dobře věděli, jak těžké je o psa se starat a hlavně se později smířit s jeho odchodem.

Děti ale stále mluvily o velkém psovi z útulku. Dcerka plakala, že ho chce domů. „On není zlý!“ pronesl syn, jako by psa dávno znal.

Za čas jsme útulek navštívili znovu. Děti si návštěvu vyprosily. Tolik jim chyběl náš starý Baryk a zároveň chtěli vidět znovu onoho velkého psa. „Ten už tam možná nebude,“ řekla jsem. Ostrý pes je dobrý třeba na ostrahu.

Prošli jsme útulek a v jednom z kotců našli starého známého velkého psa. „On tady ještě je? Asi ho nikdo nechtěl, když je zlý,“ řekla jsem.

Ten den byla v útulku nějaká starší žena, která se o psy starala. „Zlý? A kdo vám to řekl?“ „Ten muž, co tu byl minule.“

Paní se podívala na děti, a pak řekla: „Je tady sice, protože ublížil nějakému muži. Hrozně ho zřídil. Přivezla nám ho sem policie. To jsme ale ještě netušili, že ten chlap ublížil dítěti.“ Paní to před dětmi víc nerozváděla. Až poté jsme se dozvěděli, že původní majitel psa je ve vězení a ještě dlouho tam bude. „Víte, on miluje lidi, a nejvíc děti. Nikdy by dítěti neublížil. A myslím, že ani dospělému, pokud by neubližoval dětem,“ řekla paní a nechala si psem olíznout ruku. „Jestli chcete, pustím ho.“

Chvilku jsme zaváhali. Měli jsme strach o děti. Ty ale skákaly a křičely, že chtějí. Chtěly psa pohladit bez mříží. Když pes opustil kotec, ihned se vrhl k dcerce. Lehl si k jejím nohám, vrtěl ocasem a tiskl se k ní. Ta nečekaně poklekla k psovi, lehla si na něj a ti dva splynuli v jednu velkou kouli. Dcerka jásala, smála se a syn, když to viděl, se také přidal.

Trvalo to asi měsíc, co jsme Alvina navštěvovali v útulku. Nejdřív jsme s ním byli v přítomnosti zaměstnance útulku, pak jsme si ho začali brát na kratší, později i na delší procházky. Alvin se držel dětí, nikdy jsme v jeho chování nespatřili ani náznak agrese. Děti si na psa zvykly, těšily se na něj, a Alvin pokaždé, když jsme útulek opouštěli, žalostně kňučel. Až jsme jednoho dne odešli z útulku i s Alvinem. Žil s námi téměř deset let. Byl to náš snad nejvěrnější pes. Nikdy nedovolil, aby kdokoli dětem ublížil. Když jsme s ním šli na přehradu, dokonce tahal dcerku na mělčinu ve strachu, aby se neutopila. Když šel později, to už byly děti větší, s nimi na procházku, tahal je bokem od silnice, aby je nesrazilo auto. A když se jednou syn ztratil s kamarádem v lese, byl to právě Alvin, který je vypátral. Dostal tehdy za odměnu věnec buřtů.

Jen v jednom nás Alvin, tak jako i ostatní naši zvířecí mazlíčci, zklamal. A sice tím, že nebyl nesmrtelný. Pokud by měli být psi nesmrtelní, Alvin by stál mezi prvními, kteří by si nesmrtelnost zasloužil.

Smisekzluk - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete