Náš Alík je dnes už čtrnáctiletý pes. Dnes je to uvážlivý a klidný andílek, ale nebylo tomu tak vždy. Když jsme si Alíka před zhruba třinácti lety přivedli z útulku domů, byl to zhruba roční pes. Nalezli ho někde v polích a nikdo se k němu nehlásil. Byl vyhublý a bál se cizích lidí. Postupně si na nás zvykal. Ty první dny byl hodný, téměř jsme o něm nevěděli. Pak ale začal lumpačit a sem tam něco zničil. Roztrhal sedací soupravu v obýváku, rozkousal křeslo, k tomu si dal jako dezert úplně nové lino z chodby. Když rozkousal komodu v obýváku, stala se pro něj tato místnost nedostupná. Mohl tam jen, když na něj někdo dohlížel.

Jednoho dne jsme se vrátili domů, kde „hlídal“ Alík, a zjistili jsme, že se díky našemu pejskovi vrátíme do mládí a připomeneme si dávné kempování. Při vstupu do ložnice nás totiž vítala Alíkova hlava, a to doslova. Zbytek psa byl v letišti. Alík si vykousal v našem manželském loži tak důkladnou skrýš, že se v ní celý schoval, jen uprostřed koukala hlava. Náš chlupáč nechápal, že nemáme pro jeho budovatelské vlohy pochopení. Tolik se snažil! Po celé ložnici ležely chomáče molitanu a další výplně z postelí. A tak jsme spali tu noc a ještě dvě následující, než nám přivezli nové letiště, na zemi ve spacácích. To se Alíkovi náramně líbilo. Měl k nám blízko, a ač jsme se doposud bránili jeho uslintaným polibkům, jakmile jsme usnuli, začal nás olizovat a tisknout se k našim obličejům. A tak putoval do kuchyně, kde zůstával pokaždé, když jsme odcházeli z domu a jeho nechávali doma.

Čas plynul a blížily se mé narozeniny. Moc jsem si přála krásný psací stůl do své pracovny, který jsem si vyhlédla v katalogu. Byl ale drahý, dražší, než kolik jsem za obyčejný psací stůl hodlala utratit.

V den narozenin jsem navštívila své rodiče. Na to můj muž čekal. Byli jsme domluveni, že až přijde z práce, přijede pro mě k rodičům autem a vezme mě domů.

A tak jsem čas trávila u rodičů, zatímco Alík byl zavřený doma v kuchyni. Byl dokonale vyvenčený a k rodičům jsem ho nechtěla brát. Jejich jezevčík ho neměl rád a kdykoli jsem přišla s Alíkem na návštěvu, věděla to celá bytovka a druhý den to mamince sousedky vyčítaly. Pro dobré sousedské vztahy jsem tak našeho psa nechávala při návštěvách doma.

Můj muž mezitím dorazil domů. Konečně mohl jet pro dárek, který měl vybraný k mým narozeninám. Byl jím mnou vysněný psací stůl. Když přivezl balík domů, stůl sestavil a umístil v mé pracovně. Na stůl postavil vázu s kyticí. Nemohl se dočkat, co řeknu jeho dárku, a tak když opouštěl dům, vůbec si neuvědomil, že zapomněl zavřít dveře do pracovny. K mým rodičům to měl jen kousek. Bylo už dost pozdě, a tak jsme se u rodičů dál nezdržovali a jeli jsme domů. Taky proto, abychom vyvenčili Alíka.

Už při vstupu do chodby něco nesouhlasilo. Alík, který nás vždy radostně vítal, tentokrát ke dveřím nepřišel. Že by se mu něco, chudáčkovi, stalo? Ihned jsem psa přestala litovat. Alík byl v pořádku, na rozdíl od pracovny. Pes, když zjistil, že jeho až dosud vyhrazené teritorium se nečekaně zvětšilo, vnikl do dosud neprozkoumaných prostorů pracovny. Ihned ho zaujal předmět vonící novotou. A tak se pustil na průzkum. A že to bylo vonící dřevo, které on tak rád, brzy místo stolu byla v pracovně jen hromada třísek a střepů krásně prolitá vodou z vázy. To, co zbylo s kytice, se dalo jen stěží identifikovat. Jen jedna jediná úchytka ze šuplíku zůstala celá. Poté zaujaly Alíka záclony. Ty strhal z oken, roztrhal a pečlivě se do nich zamotal. Tak jsme ho našli spícího pod oknem.

„Ty potvoro jedna!“ bral náš útulkový chudáček jako jakési zvolání slávy, protože se ihned dostal do pohotovostního režimu, skákal do výšky, vrtěl ocasem a vítal nás radostně, jako by nás neviděl celý rok. Nejdřív jsem brečela, pak se hystericky smála a nakonec jsem za sebou zavřela dveře a šla se, ač nepiju, uklidnit něčím, co má v sobě nějaké to procento alkoholu. Úklid pracovny převzal můj muž, a to byl ten den jeho dárek k mým narozeninám. Druhý den se mě bezradně zeptal, držíc v ruce jednu jedinou nezničenou úchytku ze stolu: „Na to by se asi nedala uplatnit záruka, že?“

Měl pravdu. Že mám ale skvělého muže, čekal na mě hned druhý den stůl nový, úplně stejný. Od té doby jsme nikdy nezapomněli žádné dveře zavřít. A to až do chvíle, kdy Alík dokázal část dveří sežrat.

To vše je už dnes minulost, Alík u nás zůstal a po čase konečně pochopil, že ničit náš majetek není způsob, jak si nás získá. Dnes už se tomu smějeme, ale tenkrát, tenkrát nám bylo opravdu všelijak.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10