Přešla jsem k záhonu a to něco začalo neskutečně naříkat. Nebylo to naštěstí dítě, ale kočka. Vlastně kotě. Koťátko leželo v záhonu a snažilo se postavit na nohy. Jednu nohu nechalo nahoře, ta byla evidentně zraněná.
„Chudáčku,“ řekla jsem instinktivně a kotě jsem pohladila. Nikdy by mě nenapadlo, že bych mohla mít kočku. Z koček mám trochu strach hlavně proto, že jsem se v dětství od jedné nakazila toxoplazmózou a dlouho měla problémy. To kotě za to ale nemohlo. Bála jsem se ho vzít do ruky, abych mu neublížila. Nechat ho tu jsem také nemohla. Zazvonila jsem na zvonek bytu, odkud kotě nejspíš vypadlo. Myslela jsem si, že si pro něj přijde jeho majitel. Majitel bytu byl ale zjevně opilý. Začal mi sprostě nadávat. Nepochybovala jsem o tom, že kotě nevypadlo, ale bylo vyhozeno.
Počkala jsem, až za opilým člověkem zaklapne okno a zavolala policii. Měli by se přeci o kočku postarat? Slíbili, že někoho pošlou, nebo přijedou sami. Nakonec přijeli skutečně strážníci.
Po chvilce, kdy zkontrolovali kočku, se mě zeptali, zda bych se nemohla o kotě postarat. „Já nemůžu. Mám doma psa. A nevím, co bych s kočkou dělala.“
Strážník mi vysvětlil, že veterináře takto pozdě nesežene. Buď kočka přežije, a pak by pro ni zítra poslali někoho ze stanice pro nemocná a opuštěná zvířata, nebo nepřežije, a pak…
Kočička byla velmi pěkná. Když jsem ji hladila, vděčně se ke mně tiskla. Na mě doma ale čekal můj Rex. Nikdy se s kočkou nesetkal, nevěděla jsem, jak by reagoval.
Nakonec jsem se nad kočkou smilovala. Odnesla jsem ji domů a Rex, kupodivu, koťátko šťastně vítal. Kočičce jsem dala napít, a protože Rex preferuje kočičí paštiky před psími, mohla jsem mu dát i něco pro kočky. Koťátko pajdavě přešlo k misce. Očichalo ji a nakonec si dalo říct. O necelou hodinu později už našlapovalo i na poraněnou nožku celkem jistě. Rex kočku všude doprovázel a měl z ní radost. Nakonec spolu usnuli v jeho pelechu.
Druhý den se mi ozvali z městské policie. To už jsem byla rozhodnutá. Řekla jsem celkem jistým tónem, že si kotě nechám. „A jste si tím jistá?“ zazněla otázka. „No, jeho majitel ho asi chtít nebude.“
Jeho majitel ho skutečně nechtěl. Byl ten večer nejen pod vlivem alkoholu, ale také opiátů a chtěl se kočky zbavit. Vyfasoval za to pokutu, protože na zvířata se stále nahlíží jako na něco méněcenného. Kočička dostala jméno Andělka na znamení kamarádky, od které jsem se ten večer vracela.
A tak mám mimo Rexe i Andělku a oba mi dělají radost. Z malého kotěte vyrostla krásná kočka a já jsem opravdu ráda, že jsem se ten den rozhodla si Andělku nechat. Za ty tři roky, co ji mám, mi udělala spoustu radosti a mému dnes už stařičkému Rexovi také.
ChytráŽena.cz