Andílkem navždy - příběh naší Zuzanky

Jsme čtyři. Mamka, taťka a Honzík tady na světě - a naše Zuzanka - andílek v nebi. Do nebíčka nám odešla 4.8.2012 v 17:00 hodin... Dostala křídla a uletěla, ani jsem si ji nikdy nestihla pochovat..., do poslední chvíle jsem ji v bříšku cítila... Bolest.

Těhotenství probíhalo normálně, jen začátek byl takový rozpačitý - špinila jsem a byla jsem nervózní, protože loni se takhle ohlašovalo zamklé těhotenství. MUDr. mi dal Utrogestan a bylo to dobré... do 22+2... Ten den jsem měla zvýšenou teplotu a Zuzulku jsem skoro necítila, tak jsme pro jistotu jeli na pohotovost... Doktorka udělala UZ přes bříško a uklidnila mě, že je všechno, jak má být, spadl mi kámen ze srdce a byla jsem opravdu šťastná, že je malá v pořádku...

A pak to přišlo: "Ještě si Vás vyšetřím," řekla mladá doktorka a začala..."Tak to se mi vůbec nelíbí, uděláme ještě cervikometrii, ten čípek máte úplně otevřený, je otevřený a je tam nožička."
Dýchám, nemůžu popadnout dech, panika, krev v hlavě, slzy... Doktorka mě uklidňuje..., prý dokud je akce a malá neprotrhne vaky blan a neodejde voda, budeme bojovat. Mám naději, bojím se..., jsem na to sama, manžel hlídá našeho skoro tříletého synka... Honzík - narozeniny slaví za 14 dní... Myslím na něj, myslím na loňský rok, kdy jsem kvůli zamlklému těhotenství v 10. t. musela týden před jeho narozeninami na revizi... Prokletý srpen..., i Honzíček se narodil v srpnu, přesně o měsíc dřív než měl, na 36 t., tehdy to byla tragédie, pořád jsem brečela, bála jsem se ho dotknout, byl tak maličký... Když se na to dívám dnes, je to největší zázrak, co se mi stal..., že ho mám, i když to taky bylo o fousek... Byl přidušený, křísili mi ho, apgar score 6-9-9. Dneska je z něj nádherný chlapeček, všechno dohnal a miluju ho nejvíc na světě...
Převoz na "čekací pokoj", musím jen ležet, kapou mi neustále magnesium, po 4 hodinách antibiotika... Na záchod musím zvonit na sestru, aby mi hadičky odpojila... Nemůžu spát, nemůžu na nic myslet, domlouvám Zuzance, aby zastrčila nožku, ještě mi ťuká na bříško... Přežily jsme noc, čekám na doktora.., co bude dál? Přišel manžel, jsem ráda, dodal mi naději...Říkal, že kdyby to bylo tak hrozné, už se něco děje. Věřím mu...
Jakmile odešel, musím na záchod... Potřebuju pořád, až je mi hloupé pořád zvonit na sestru..., dojdu si, chci čůrat, ale nejde to... Vzdávám to a vtom si všimnu - krev!!!! Naděje pomalu umírá..., i já pomalu umírám..., smutek..., bolest...
Doktor se netváří nadšeně, vyšetřuje mě, nožička už je v pochvě... Pak jen sestře řekne: "Tak už jí to můžete odpojit." Nerozumím tomu. Ptám se, co se bude dít. "Budeme čekat." - "A na co budeme čekat?" - "Až se to rozjede samo" - "Jakože budu rodit?"... Smutné pokývání hlavou: "Nebudeme čekat na zázrak, už je opravdu konec?" ...
Kývá hlavou, rádoby soucitný pohled...
Sestra: "Vždyť jste ještě mladá."
Bude mi 30... Smutek, bolest, rezignace... Za pár hodin se Zuzanka narodila, moje kontrakce mi posílili nějakou kapačkou... Zuzanka byla celou dobu v plodových obalech, voda neodešla...Plán byl porodit ji i s placentou, abych nemusela na revizi..., nevyšel... Jakmile byla Zuzanka venku, nešlo to zastavit, brečela jsem jak nikdy v životě..., anestezie, revize a nic...NIC...všude krev, skoro černá krev, až mě to překvapilo..., taková divná barva... Sestra mi říká, ať se jdu umýt, pomáhá mi do sprchy... Krev ze mě teče proudem..., nikdy jsem tolik krve neviděla... Jak můžu ještě žít? Stěhování na gynekologické oddělení, naštěstí mám pokoj jen pro sebe... Pláču pořád, nejde to zastavit...,obrovské slzy a obrovské NIC ve mně. Zuzanku jsem ani nezahlédla...už nikdy ji - nezahlédnu..., nepohladím..., nepřivinu... Bolest...,smutek..., slzy..., žal...prázdno...nic...
V nemocnici jsem musela zůstat ještě dva dny, dokud mi trošku nekleslo CRP, pak domů, ke svým klukům... Honzíček hned ve dveřích líbá bříško... Říkám mu: "Už nemusíš, Honzíčku, Zuzanka už je v nebíčku, maminka už má v bříšku jenom bebíčko."
Pak se ještě několikrát ptá... Pak už se neptá... Dneska jsem se ho zeptala, jestli ví, kde je naše Zuzanka... Řekl: "Vím, v nebíčku."
Bolest..., smutek... znovu a znovu... "Maminko, nebreč, Honzík doma, Honzík tady!"... Ještě, že tě mám, lásko moje... Na UZ ve 20. t. bylo všechno v pořádku. Závěrem mi doktor řekl: "Vidím to na zdravou holčičku."
Naše Zuzanka... Stačilo 14 dní a všechno bylo jinak...Ještě jsem sestřičce v ordinaci vyprávěla, jak se Honzík na sestřičku těší..., vysvětlovala jsem mu, že se narodí, až bude sněžit (měla se narodit 5.12.) a Honzík běžel k oknu a říkal "maminko, sněží, Zuzanku vyndat"... Přišlo mi to tenkrát zábavné... Jak hořkou příchuť to má dnes...

Děkuji Bohu, že mi dal Honzíka..., děkuji mu i za každý den se Zuzankou, navždycky bude moje malá krásná holčička a jednou budeme spolu, všichni... Děkuji i mému muži, který je na tu obrovskou bolest se mnou, nikdy bych to bez své rodiny nezvládla...Teď se soustředím na to, abych se opět dostala do nějakého normálního stavu - pořád mám bolesti břicha, zvýšenou teplotu a jsem stále unavená..., prý je to velkou krevní ztrátou..., asi se moc pozoruju..., ale chci se uzdravit co nejdřív, kvůli sobě, kvůli nám... Kvůli našim budoucím dětem, budou-li nějaké..., moc bych si to přála... - nám všem. Bude mi 30, mám za sebou porod Honzíka, jedno zamlklé těhotenství, porod naší Zuzanky a tři revize...