Za pěkné pololetní vysvědčení dostal desetiletý Filip zeleně zbarveného anduláka, se žlutými peříčky na hlavičce. Se svou radostí se přiběhl pochlubit babičce a dědovi.

Jakmile otevřel dveře vykřikl: „Mám ho!“ „Koho?“, diví se babička. „No, anduláka přece! Toho, co jsem se kvůli němu stále učil, abych měl samé jednotky! Taťka už ho k vám nese!“ Filipův otec právě vchází do dveří s andulákem v kleci. Jeho první slova jsou: „Mami, že si tady toho ptáka necháte? S tátou jste celý den doma a u nás by mu bylo smutno!“

„Co mám s vámi dělat! Nejdříve jste přinesli želvu Júlinku, pak křečka Ferdu, následoval pudl Beník a teď ještě pták!“, zlobí se naoko babička. „Jaké jméno si vymyslíte teď?“ Filípek radostně sděluje: “Je to Jóžin.“ Babička prohlíží ptáčka a kroutí hlavou. „Mami, co se ti zase nezdá?“, diví se syn. „Ten pták nebude lítat!“ „Proč by nelítal?“, naštvaně se ptá syn. „Nemá kormidlo!“ „Jaké kormidlo? Cožpak je to loď?“

„No, prostě nemá ocas! Bez pořádného ocásku pták nemůže létat!“, vysvětluje babička.

Syn začíná být netrpělivý a Filip se chystá natahovat moldánky. „Ocas mu naroste a během dvou měsíců bude Jóžin lítat!“, uzavřel rozhovor  babiččin syn. Babička už nic nenamítá a myslí si své.

Filip se o Jóžina vzorně staral, čistil mu klec, doplňoval vodu do koupátka, nosil mu zeleninku a hlavně si s ním v každé volné chvilce povídal. Chtěl ho totiž  naučit mluvit. Pokaždé, když Jóžina pustili z klece, hopsal po kuchyni, ale nebyl ani náznak, že by někdy létal.

Uplynuly tři měsíce. Babička říká synovi: „Tak vidíš, tři měsíce jsou pryč, ocásek nenarostl a on chudák létat nemůže.“ Syn věděl, že má maminka pravdu, ale hrdost mu nedovolila přiznat svoji porážku. Tehdy pozvala babička s dědou Filipovu rodinu na nedělní oběd. Jelikož bylo krásné počasí, přestěhovali Jóžina s klecí na zahradu. Klec umístili na hranici rozštípaného dřeva  pod rozložitý strom.

Filip se posadil do trávy, aby dobře viděl na Jóžina, opodál se usadil  Beník. Maminka volá:  “Filipe, oběd!“

Nerad odcházel od  svého ptáčka, ale slíbil mu, že se rychle nají a vrátí se. Oběd zhltnul a utíkal ven.

Vzápětí se ozval hrozný křik. Celá rodina vyběhla na zahradu. Klec otevřená, andulák nikde.

U stromu sedí pudl, z mordy mu visí zelená peříčka a chvílemi se dáví. K tomu, kdo zapomněl zavřít dvířka u klece, se nikdo nepřiznal. Možná, se to povedlo Beníkovi!? Kdoví? Aby děda zmírnil Filipovu bolest ze ztráty milovaného ptáčka,  poslal  ho s babičkou ke kamarádovi, který občas prodává andulky a kanárky, aby se pozeptali,  zda nemá nějakého anduláčka na prodej.

Kamarád neměl, ale  nasměroval je do sousední vesnice k chovateli cizokrajného ptactva, který má obrovské voliéry a prodává nejen andulky, ale i papoušky a korely. K chovateli je dovezl Filipův otec. Tam Filip zcela zapomněl na své trápení a radostně si začal vybírat nového anduláka. Vybral si modrého se žlutou hlavičkou. Babička tentokrát nic neponechala náhodě, ptáčka pořádně prohlédla a když zjistila, že je vybaven opravdu vším, co potřebuje k normálnímu životu, Filipovi ptáčka koupila. Mezitím děda doma vyčistil a  vydezinfikoval klec, Beníkovi  vyndal z mordy peří a když se Filip s babičkou a otcem vrátili, bylo vše připraveno k nastěhování nového anduláka, který tentokrát dostal jméno Pepin.

Macizaj - čtenářka

Chytrá žena, cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10