Anička

Nevím, jak začít tento příběh mé kamarádky Aničky. Je trošku složitý. Aničku znám od dětství. Vždy to byla hodná, milá a křehká dívka. Ve dvaceti si našla přítele, odstěhovala se k němu a otěhotněla s ním. V tu chvíli se její život změnil v peklo.

Přítel ji často mlátil a nezabránilo mu v tom ani její těhotenství. Anička se pomalu ztrácela před očima. Když občas přišla ke mně popovídat si, nevěřila jsem vlastním očím: Často měla ruce, nohy, ale i obličej pokryty četnými modřinami. Plakávala a neustále slibovala, že od přítele odejde, když se nezmění. „Ten se nezmění, běž hned“, radila jsem jí a mé rady k ní doléhaly se stejným účinkem, jako bych házela hrách na zeď. Mámu měla Anička 200 km od domova, její táta zemřel před několika lety. S maminkou udržovala poslední roky jen telefonický kontakt, a při něm se Anička nesvěřila. Její maminka tak žila v přesvědčení, že její jediná dcera žije šťastně a těšila se na vnouče. Anička byla „rváč“ a chtěla se sama poprat s osudem.

Jenže když se narodila malá, Anička ji pojmenovala po sobě, přítel si vybíjel zlost i na dítěti. Anička sebrala své poslední tajné úspory a sehnala si zchátralý byt. Za poslední korunky ho dala jakžtakž do pořádku. K životu jí musela stačit mateřská a 300 korun, které si nakonec na malou vysoudila jako výživné. Horko těžko posháněla výbavičku, postýlku jsem jí věnovala po svém synovi. Anička spávala na zemi ve spacáku a měla skutečně krušný život. Maminka jí onemocněla, tak jezdívala ona k ní. Líčila mámě, jak si s malou pěkně žije a máma ani nevěděla, že se její dcera protlouká, jak může. Přesto všechno byla Anička tak hrdá, že nechtěla přiznat, jak na tom skutečně je.

Pak přišel zlom. Anička si našla přítele, městského strážníka. Dnes jsou obě Aničky a vlastně i Pavel, onen přítel, konečně šťastní.

Ale nebylo to tak jednoduché. Až teprve nedávno se Anička rozhovořila o tom, jak to tenkrát skutečně bylo. A já se rozhodla Vám ten příběh napsat: „Byla jsem na všechno sama. Neměla jsem na jídlo, na nájem, malé na oblečení. K tobě jsem jít nemohla, sama jsi vychovávala malého a bylas na tom podobně. A jednou, když mi právě docházel Sunar, jsem se rozhodla. Malou mi hlídala sousedka a já si skočila do obchodu. Chyběla mi pouhá desetikoruna na nový Sunar. Co dělat? Já tenkrát ten Sunar ukradla. Strčila jsem ho pod bundu a oni mě chytli.“ Vyprávěla mi Anička a ještě nyní, po letech, klopila studem zrak. A pokračovala: „Dovedli mě do místnosti a já, místo abych zapírala, ono ani nebylo jak, jsem se tam rozbrečela. Věděla jsem, že jeden Sunar mou situaci nevyřeší, ale v tu chvíli byla nejdůležitější Anička. Měla hlad, potřebovala jíst, a já už neměla jak si pomoci. Spala jsem na zemi, jedla jednou denně a, nebudeš mi věřit, myslela jsem, že si snad něco udělám. Ale Anička byla nejpřednější. Přijela městská policie, chtěli mi dát pokutu, ale já u sebe měla jen těch pár šušní, kde mi scházela desetikoruna do ceny toho Sunaru. Nakonec jsem to nějak usmlouvala, dala jim těch pár drobných a se studem jsem se vrátila domů. Na ten den mi Sunar ještě vyšel, ale co bude dál? Víš, já si tehdy sedla na parapet svýho bytu,“ zašeptala. S hrůzou jsem si uvědomila, že tehdy bydlela až v osmém patře. Tak málo chybělo, a…

„A jak to tenkrát bylo dál?“ „Jak? Ještě ten den u mě zazvonil ten mladší městský strážník, který u toho tehdy byl. Přinesl Sunar. Prý ne proto, abych svůj čin zopakovala, ale kvůli malé. Nějak pochopil, že mě k tomu dohnala má hrozná situace a dítě potřebuje jíst. Moc jsem se styděla, ale pozvala jsem ho dál. A slíbila, že až na tom budu lépe, vrátím mu to. No a ten strážník je můj Pavel.“ Skončila Anička své vyprávění.

Dlouho mi její příběh nedal spát. Nechápala jsem, jak mi to mohlo uniknout, jak důsledně dokázala má kamarádka tajit své zakolísání. A uvědomila jsem si, proč mi to říká právě nyní. Přišla jsem o práci, ale nemám nárok ani na podporu. Dlouho jsem se starala o syna, který byl často nemocen. Proto nemám odpracovaný celý rok, paradoxně mi schází jen několik dní, nemám nárok na podporu, ale protože jsem pracovala, je jedno, že za minimální mzdu, nemám nárok ani na životní minimum. Jsem tak trošku nyní v podobné situaci jako tehdy Anička. Pevně věřím, že práci brzy získám a žiji z toho, co mi ještě zbylo. A také sepisuji příběhy svých přátel i to, co se mně za celý život stalo. Kupodivu jsem se v tomto našla, moc mě to baví. A teď díky Aničce vím, že nesmím ztrácet naději.

Vždy jsem tak trošku pohrdala bezdomovci. Nechápala jsem, jak mohou parazitovat na druhých a nejít pracovat. Dnes některé z nich chápu. Taky je možná potkalo něco zlého, dostali se na ulici, a tam se holt práce hledá hůř. Jednou jsem pozorovala bezdomovce, který dostal dvacetikorunu. Šel a koupil si dva rohlíky, kousek točeného salámu a jedno pivo. Takže ne cigarety, alkohol ve velkém. Anička mi otevřela oči. Do úzkých se může dostat každý, a mnohdy ani ne tak vlastním přičiněním. A máma živící dítě to má vždy ještě o kousíček horší.

Když jsem Aniččin příběh sepsala a zeptala se jí, zda ho mohu zaslat Vám, nejdřív nesouhlasila. Nechtěla vypadat jako zlodějka. Nakonec souhlasila s tím, že v žádném případě nechce, aby ji někdo mohl poznat. Takže Anička se ve skutečnosti nejmenuje Anička, ale její příběh jsem sepsala přesně tak, jak mi ho odvyprávěla.

A možná můj příběh pomůže někomu z bezvýsledné situace.

Pegonela – čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete