Anonymita všedního dne

Nedávno se mě vnučka mé kamarádky zeptala, jestli je to pravda, že ani já, ani babička jsme neměly jako dítě mobilní telefon. A tato prostá dětská otázka něco ve mně nastartovala.

„Ne, neměly jsme, a ani počítač. A když byla tvá maminka malá, ani ona je neměla,“ odpověděla jsem po pravdě, jak to tenkrát bylo.

To dítě, oháknuté do značkového oblečení, svírající mobil nemalé hodnoty se na mě udiveně podívalo. Ta malá cácorka byla překvapená z toho, co slyšela.

„A musely jste být prý přes den venku,“ doplnila.

„Musely? My chtěly!“

Když jsem se podívala po dětském pokojíku malé holčičky, byl v něm počítač, televize, mobilní telefon i tablet a spousta drahých hraček, s kterými si možná nikdy ani nehrála. Zatímco já spala se sestrou ve společné ložnici s rodiči a jako „hogo fogo“ rodina horníka jsme byli možná nejbohatší v celé ulici.

Stejně jako ostatní děti jsme ale trávili jaro, léto i podzim venku a z venku nás těžce dostávali domů rodiče i v zimě. Pekli jsme pískové dorty, nakupovali jsme za peníze z listí a trávy, z vody a písku jsme patlali zmrzliny a hráli prostředníka, vyvolávanou a další dětské hry.

Snad v každé ulici se při rozsvícení pouličních lamp ozývalo rodičovské „domů“ a jemné dětské švitoření: „Ještě pět minut, mami.“ Byli jsme tak bohatí i bez značkové elektroniky. Měli jsme plakáty našich oblíbenců vylepené nad postelí, sbírali jsme obaly od žvýkaček, ubrousky a ostatní „odpad“. Hráli jsme čáru o céčka, později o desetníky a nic nám nechybělo.

To malá holčička, vnučka mé známé, si každou chvilku stěžuje na něco. Jednou chce jinou značkovou mikinu, podruhé počítačovou hru, kterou všichni mají, její panenky odložené bez povšimnutí pláčou, čůrají a dokonce i povídají. Počítači rozumí víc než její babička, má vrstevnice. Když se jí ale zeptám, kdy si naposledy hrála venku, nechápavě protočí oči. Proč by měla chodit ven?

„A co kamarádky? Ty ti nechybí?“ zajímalo zase mě.

A tak mi ukázala mobil i počítač. Tam se s nimi setkává. Dlouho do noci si povídají bez toho, aby se děti viděly. Ta malá nebyla nikdy na horách. Nestavěla ze sněhu iglú a možná ani sněhuláka. Chápu, dnešní generaci zima sníh upírá. A neupře, stejně děti neocení.

Z návštěvy jsem šla rozpačitá. Vnučka mé kamarádky, tříletá holčička, mi připadala jako malá dospělá. Neuměla si hrát, nevěřila na čerty a na bubáky a dávno nevěřila na Ježíška. Byla smutná z toho, když se jí vybil mobilní telefon, ale nezoufala si po tom, že nikdy nebyla v lese.

Večer jsem si prohlížela staré fotky. Byly černobílé. Jejich zažloutlé růžky dávaly znát, že toho pamatují hodně, stejně jako já. Fotky ze školky, ze školy, z táborů bez rodičů, z dovolených v kempu i z opékání párků se sousedy z paneláku. Jednou za čas se všichni v domě dohodli na společném úklidu, abychom to měli pěkné. A na konci, když bylo vše čisté a uklizené, se rozdělal oheň a všichni, dospělí i děti, si na něm opekli párky. Pak si lidé povídali a až pozdě večer se rozešli do svých domovů.

Dnes ani nevím, kdo bydlí v mém sousedství. Neznám lidi, které míjím cestou do obchodu. Jsme všichni tak nějak anonymní. Tak co bychom chtěli po dětech?

Smisekzluk - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete