Ve vídeňské hospůdce Zum Schloss se za chvíli bude střídat denní a noční směna. Za zástěnou pánské šatny shledává svoje svršky černovlasá Greta. Zaslechne dva mužské hlasy. Český číšník, který sem přijel na praxi, předává službu Hansovi.

„Která holka se mnou vlastně dnes slouží?“ vyptává se Hans. „Erna,“ hlásí Jirka. Greta měla dnes odpolední.

„Fajn, na motýlka je pěkné podívání,“ uspokojeně konstatuje Kelner. „Mně se taky líbí,“ přiznává Jirka. „Hned bych s ní chodil, kdyby mě chtěla. Co myslíš, měl bych šanci?“

„Zkus to. Ale já u ní neuspěl,“přiznává Hans v návalu upřímnosti.

„A Greta se ti nelíbí?“ vyptává se Jirka. „Není to můj typ,“ mávne rukou Hans.

Greta za závěsem ztuhla. Napětím se bojí vydechnout. „Stejně bych rád věděl,“ rozjímá Hans, proč tak často tvoří nerozlučnou dvojici velmi hezká holka s dívkou ne zrovna přitažlivou. Myslím proto, aby si ta hezká připadala ještě víc hezká, a ta ošklivá aby ve společnosti té pěkné přilákala na sebe pozornost…“

„Ale jdi,“ odporuje Jirka, „Greta přece není ošklivá! Je jen kontrast k Motýlkovi, a to je roztomilé….“

Do dveří strčil hlavu šéf. „Hoši, pořádáte tady konferenci? Máte lokál plný hostů!“

Hans ve fraku okamžitě vyráží, Jirka v patách za ním. „Trochu mu pomůžu,“ ujišťuje rozzlobeného vedoucího.

Greta v šatně osaměla. Duní jí v hlavě jako by dostala políček.

Pánskou převlékárnou spěšně klapou vysoké podpatky Erniných střevíčků. Rozhrne se závěs, Motýlek vpluje do šatny. „Ahoj, Greto! Na koho se to tu šéf rozčiloval?“

„Na Hanse.“ Erna si oddechla. Ale pak si všimla kamarádčina zničeného obličeje. „Co je ti?“ vyptává se polekaně. „Nějaká nepříjemnost?“

„Ale nic. Jen mě najednou rozbolela hlava. „Aby tak nějaká nemoc,“ stará se Erna. „Počkej, mám tu aspirin,“ hrabe se v kabelce.

Do pánské šatny vešel Jirka a vesele volá: „Butterfly, jsi tady?“

„Shání mě šéf?“ vykoukne Erna zpod závěsu. „Ale ne! Zpražil nás s Hansem a to mu stačí.  Chtěl jsem se zeptat, zda by sis nemohla s Gretou vyměnit pozítří službu z večerní na denní. Mám narozeniny, rodina daleko v Praze… oslavili bychom je spolu…“

„Gretě není dobře… Možná, že budu dělat dvě šichty za sebou.“ „Ale to ne! Vzal bych to radši sám i o narozeninách, chlap víc vydrží… A co ti vlastně je, Greto?“

„Ona přehání… jen jsem trochu unavená…“ a zapíjí prášek vodou ze sklenice, kterou jí podává Erna. A Motýlek se obrací na kolegu: „Hele, Jirka, ty máš teď čas. Jdi, doprovoď Gretu domů.“

„Rád,“ souhlasí Jiří… „Erni, neoslovuj mě Jirka, i když se tak jmenuju. Říkej mi Jirko!“

„A proč?“ chce vědět Erna.

„Protože my Češi se neoslovujeme v prvním pádě, ale v pátém!“

„Co je to za zvláštní pád, ten pátý? Co znamená?“ „Že někoho voláme. Třeba k sobě. Já bych kupříkladu chtěl říct – já tě miluji. Když k tomu přidám tvoje jméno, nebude znít Erna, ale Erno.“

„Mein Gott,“ zamlouvá to Erna v rozpacích. „Kolik těch pádů vlastně máte?“

„Sedm. Pro každý případ.“ „To je těžká řeč, ta čeština… Ale pěkná!“ usmála se hezky na chlapce.

„Mohla by ses ji se mnou učit?“

„Tak třeba jo!“ pořád se tak mile usmívá Erna.

„Ale teď už zaveď Gretu domů.“

Ten Jirka je fakt hezký kluk, myslí si Motýlek, když už vybíhá v krajkové zástěrce na černých minišatech mezi hosty.

Jirka dvorně nabídl Gretě rámě a odvádí ji úzkou ulicí domů. Děvčata bydlí v podnájmu nedaleko odsud. Za chvíli stojí oba mladí lidé před vchodem.

„Mohla bych tě pozvat na kávu?“ zeptá se náhle Greta.

„Já myslel, že půjdeš raději hned spát,“ diví se Jirka.

„Šálek kávy mi udělá dobře. Měla bych radost, kdyby sis ho dal se mnou.“

„Nezdá se mi to rozumné,“ brání se chlapec nerozhodně. Když ale vidí Gretin zasmušilý obličej, dodá rychle: „Půjdu moc rád.“

Stoupají tiše po schodech do podkroví, aby je neslyšela domácí. Greta usadila Jirku do křesla, postavila na kávu – a pak se v rohu u své skříně začala převlékat. Ta samozřejmost, s jakou ze sebe shodila šaty, Jirku zaskočila. Asi je to ve Vídni normální, myslí si, budu dělat jakoby nic. Ostatně – Greta má velmi pěknou postavu. Honza jí křivdil. To jen proti křehoučké blonďaté Erně, Motýlkovi, působí trochu robustněji. Když přes sebe přehodila bílý froté župánek, vypadá tahle černovláska velmi půvabně.

Značně oživla. Změna, která se s ní udála, je nápadná. Byla jí předtím vůbec něco? Ale ano, vždyť v práci byla tak bledá…

Káva příjemně voní, Greta se posadila na okraj Jirkova  křesla a vzala ho kolem krku. „Na, tak  co, Jirka? Jak se ti u nás líbí? Jak se ti líbím já?“

Naklonila se k němu – Jirka má náhle obličej až u jejího výstřihu a vidí hezky formovaná ňadra. Začervenal se a otočil  obličej jinam, ale Greta mu vzala hlavu do dlaní a vrátila jeho  tvář zas k sobě: „Nelíbí se ti Rakušanka?“ pokouší ho.

Jirka už je ve Vídni čtyři měsíce a zatím většinu času pobíhal ve fraku po lokálu a zdokonaloval se v němčině. Děvče tu žádné neměl. Když se mu Greta posadila na klín, přitiskla se k němu a začala ho líbat, přestal se ovládat. Byl ztracen. Odcházel od ní pozdě v noci s nepěkným pocitem viny.

Ani Gretě však není slavně. Jirka vlastně ke konci návštěvy vůbec nemluvil. Nepozval ji na další schůzku, neřekl, že by s ní chtěl chodit.

Když už ho z okna nebylo vidět, hořce se rozplakala. Tohle jsem zvorala, řekla si, tohle jsem neměla dělat.  Ale pak vzdorovitě pohodila hlavou. Tak ať!

Narozeniny strávil Jiří v práci. Dobrovolně pomáhal kolegům. Šéf nad tím kroutil hlavou.

Přátelství mezi Gretou a Motýlkem ovšem zaskřípalo. Greta se Erně nepřiznala, vyhýbala se jí. A pokud musely být spolu, buď mlčela, nebo odpovídala úsečně, podrážděně. Erna si změnu Gretina chování nedovedla vysvětlit, ale protože měla bezelstnou povahu, řekla si, že nechá kamarádku být, než ji to přejde.

Koupila si učebnici češtiny pro samouky a kazetu s nahrávkami lekcí. Začala se pilně a vytrvale učit.

Jirka na ni v práci vrhal smutné, úpěnlivé pohledy. Jindy bezstarostný Motýlek je zaznamenal, ale nemohl jim rozumět. „Co tě trápí, Jirko?“ oslovila ho jednou česky. „Stýská se ti  po domově?“ Pražák na ni potěšeně vzhlédl. „Kdo tě naučil tak krásně mluvit po našem?“

„To já sama,“ pochlubila se Erna. „Abys nebyl smutný. Kdybys byl smutný, já bych nemohla být radostná…“

„Já jsem, Schmetterling, udělal něco moc ošklivého. Ty ze mě asi nebudeš radostná, tedy – nebudeš mít ze mě radost.“

„Ty jsi nic ošklivého neudělal!“ řekla Erna s přesvědčením. „Ty jsi moc hodný kluk!“

Mladý číšník smutně zavrtěl hlavou a šel obsluhovat hosty. Pořád si myslel, že by o tom, co se stalo, měla kamarádce spíš říct Greta. Jen aby ale vysvětlila, jak to doopravdy bylo! Udělá to? A pak zas ho napadlo, že pro Gretu to bude ještě těžší přiznání, než pro něj.

Jednou přišla do hospůdky Zum Schloss nečekaně Ernina matka. Zajela do Vídně z vesnice na Kahlengergu, odkud Erna pocházela. Šla nejdřív za dcerou do práce. Zastihla tam ale jen její přítelkyni.

„Najdete ji doma, učí se česky!“ stroze ji informovala Greta. Jirka, který to zaslechl, sebou trhl.

Nedůvěřivá venkovanka zavětřila čertovinu. „K čemu se moje děvče potřebuje učit česky?“ vyjela podrážděně. Greta hodila bradou po Jirkovi. „Třeba tady kvůli tomu Čechovi.“

Paní se podívala po urostlém číšníkovi a ten se rozpačitě uklonil.

„Vy chodíte s mou dcerou?“ zeptala se podmračeně.

„Nechodím, ale chodil bych rád,“ odvážil se mladík.

„A pak odjedete do Čechaj, a necháte ji tady být…“ rozčílila se paní. „Á,! Proto ona se učí česky! Ona chce odjet do Čechaj!“

Vyřítila se z hospody a běžela do domu, kde měla Erna podnájem. Co si matka s dcerou povídaly, definovala by Erna asi jako „řeč s kozou na ledě“.  Chlapec je to hezký, mínila selka, ale ona nechce, aby dcera odjela do Čechaj. A ať Erna nevykládá, že s tím Čechem nic nemá. Ona moc dobře poznala, že je do  ní zamilovaný. A na Erně vidí, že je v tom až po uši.

Co měla Erna dělat? Nějak matku uklidnila, doprovodila ji na nádraží, pak zašla za Jirkou a Gretou do hospody. Naštěstí tam zrovna seděli jen dva hosté a četli noviny.

„Co jste to mé mámě napovídali?“ ptala se. „Vždyť ty, Jirko, dobře víš, že spolu nechodíme… a máma tvrdí, žes málem žádal o mou ruku! Proč si děláte ze staré ženské legraci?“

„Já jí jen řekla, že se učíš česky,“ vyzývavě prohlásila Greta.

„A proč jsi jí tohle říkala?“ žasla Erna. „S jakým záměrem?!

„Já myslím, Greto, že bychom teď měli Erně něco vysvětlit,“ odhodlal se Jirka. „Teď hned!“

„Tak jo,“ nedbale prohodila Greta. „Spali jsme spolu.“ Erna zesinala. Nevěřícně zírala chvíli Gretě, chvíli Jirkovi do očí, pak se chytila opěradla židle, protože cítila, že se pod ní podlamují kolena.

Jirka vrhl na Gretu vzteklý pohled, pak přikročil k Motýlkovi. „Erninko, posad se! Prosím tě!“

Oba návštěvníci přestali číst a zvědavě pozorovali dohadující se personál. Ještě že tu dneska není šéf!, blesklo Jirkovi hlavou. Šel k výčepu a vrátil se s panákem becherovky.

„Motýlku, hoď to do sebe! Aspoň na tenhle český výrobek je spolehnutí. Postaví tě na nohy.“

Erna opravdu připomínala zmoklého a zplihlého běláska. Světlé kučery jí visí do čela, zuby drkotají jako v zimnici, modré oči jako by prosily o pomoc. Jirka jí pomalu, po doušcích, ulévá z kalíšku becherovku do úst.

Mladík byl dočista naměkko. Právě svým nezastíraným zoufalstvím mu Butterfly dokázala, jak ho má ráda. Umiňoval si, že tu věc musí dát do pořádku. I když to bude zatraceně těžké. A Greta mu to jistě neusnadní.

Šel se zeptat hostů, zda něco nepotřebují, a vrátil se k nešťastnému Motýlkovi.

Greta postávala u výčepu a sledovala ho s pohrdavým úšklebkem.

„Poslyš, Schmetterling, rozhodně tu na mě počkej! Provinil jsem se, ale mám tě rád! Když ti povím, jak to bylo, snad aspoň něco z toho pochopíš…. Nechceš zatím třeba dortík nebo něco?“

Odběhl zas do kuchyně a Greta se u výčepu hlasitě zasmála. Erna zvedla hlavu a zadívala se na ni. Nepoznávala kamarádku. Její obličej byl pokřivený zlobou, oči temné žárlivostí.

Erna pomalu dopila z kalíšku becherovku. Uklidnila se natolik, že i vyďobala z talířku velice dobrý dezert, který pro ni Jirka v kuchyni vybral.

Její mírná povaha zas nabyla vrch. Usoudila, že bude opravdu nejrozumnější počkat na konec směny a pak si s Jirkou promluvit. Vzpomněla si, že Jirka se jí vlastně už dávno chtěl přiznat a ona sama že mu v tom zabránila.

O půlnoci zavřeli hospodu. Greta beze slova rozloučení pospíchala napřed, Jirka s Ernou se ruku v ruce loudali za ní. Jirka svou neobratnou němčinou a prosebnými pohledy přesvědčoval Ernu, že do té šlamastyky s Gretou spadl takříkajíc proti své vůli. Koktal tak, že mu Erna dlaní zavřela pusu, protože jí ho bylo líto. Navíc rozhodla, že bude muset přespat u něj, protože by se s Gretou v jejich společném pokojíku celou noc hádaly.

To Jirka moc rád uznal. Jen mu tak projelo hlavou, že ale stejně ty Rakušanky jsou velmi iniciativní.

Čekaly je tři dny volna. Jejich hospoda byla přes vánoční svátky zavřená. Jeli spolu tedy následující den k Erniným rodičům. Máma se na Jirku sice ještě trochu mračila, ale bodrý tatík ji napomenul, aby nekazila Štědrý den. Ženichovi štědře naléval tamní specialitu – heurigen. Mladé víno Jirkovi prudce stouplo  do hlavy, a tak netrvalo dlouho a tatík s dceřiným nápadníkem se drželi kolem ramen a hlučně a falešně zpívali tyrolácké odrhovačky.

„Ale Jiří!“ chtěla ženicha napomenout Erna, jenže řekla Jiží. „Ř – ř – ř – ř,“ opakovala si, „já se to snad nikdy nenaučím!“

Matka hubovala: „Vezmeš si zrovna takového ožralu, jako je tvůj otec!“

„Já nejsem ožrala, Mutter,“ žalostně se hájil Jirka. „To je dnes právě tak jako s tou Gretou…“

„Co bylo s Gretou?“ podezřívavě se zeptala selka.

„Ale nic, maminko,“ hrála to honem Erna do autu.

„Vidíš, že ho táta úplně opil, chudáka!“

Poté, co pan farář oddal Ernu a Jirku v branickém kostele pod sochou Vltavské madony a oni si slíbili věčnou lásku a věrnost, a pyšný rakouský tatík zaplatil přepychovou hostinu, dostala Butterfly tenhle telegram z Vídně:

Erna a Jirka, bereme se s Hansem. Pán Bůh potrestal toho pravého. Vyložte si to, jak chcete, ale hlavně buďte šťastní!

Vaše Greta

Erna si řekla, že tady v Čechách budou muset šetřit, tak sedla a napsala pohlednici:

Milá Greto,

jestli Pán Bůh trestá lidi tím, že se do sebe zamilujou a mají se rádi, tak jen houšť! Hlavně ať vám vaše láska vydrží! Moc ti děkuji za to, že jsi napsala.

Erna