Autobus, který nejel

Bylo to loni, kdy jsem musela do práce i na Štědrý den. Dojíždím do ne příliš blízkého města, ale spojení mám dobré, a tak jsem před lety svou současnou práci přijala. Tento den nebylo moc práce. Končili jsme po páté hodině odpoledne. Doma jsem měla vše na večer nachystané. Kapra i řízky jsem si obalila předem, salát z předchozího dne byl dostatečně uleželý a čekal u mě můj dospělý syn a jeho přítelkyně. Dárky byly dávno pod stromečkem. Vše bylo nachystané tak, abych dorazila, opláchla se, převlékla do svátečního a mohlo se zasednout k vánočně prostřené tabuli, a tak jsem se nenechala rozhodit.

Sváteční atmosféra byla všude kolem. Ulice už zářily stovkami světel, všude hvězdy, nasvícená okna s kýčovitými dekoracemi, zvonečky a lampičky. Jen já stála na autobusové zastávce. Ten den byla omezená doprava a mně jel ze zaměstnání jediný spoj. Byla jsem ale na zastávce s dostatečným předstihem.

Do odjezdu autobusu zbývala slabá půlhodina, když na zastávku chvatně přišel neznámý muž. Měl v ruce igelitovou tašku nacpanou krabicemi, nesporně vánočními dárky pro někoho blízkého, a v ruce krabičku kupovaného cukroví. Prostě chlap. To na mě čekalo domácí cukroví, které jsem napekla a které přinesla má budoucí nevěsta. Těšila jsem se domů jako malé dítě, až si odpočinu v teple domova, i na to, co na svůj vánoční dárek řeknou ti dva. Koupila jsem svému synovi a jeho přítelkyni zájezd.

Neměl jasný cíl, to si vyberou ti dva. Můj syn ještě nikdy nebyl u moře. Jeho táta zemřel, když byl ještě dítě, a já si sama s dítětem do zahraničí netroufla. A pak zase nebylo dost peněz. Nyní mám ale slušnou práci, dost vydělávám, a můžu si dovolit mnohem víc. Co bych to byla za mámu, kdybych své jediné dítě odbyla nějakým laciným dárkem ze supermarketu?

A tak jsem snila a představovala si onen sváteční večer, až minula hodina i minuta odjezdu mého jediného spoje domů. Muž za mými zády nervózně přešlapoval, chlad se mi pomalu vkrádal pod kabát, a já začala být nervózní. Z poklidného rozjímání přešla má nálada v beznaděj, když jsem poznala, že autobus, který měl jet, už nepojede. Při pomyšlení, že bych mohla jet domů taxíkem, jsem ihned usoudila, že by se jednalo o příliš nákladnou investici. Syn měl své rozbité auto v servisu. Nebyl tu nikdo, kdo by mi pomohl. A tak jsem zavolala synovi. Ani on si nevěděl rady. Muž za mými zády byl bezesporu ve stejné situaci. Byli jsme dva ztroskotanci v cizím městě, které čekají blízcí a oni se nemají jak k nim dostat. Najednou muže napadla spásná myšlenka. Navrhl mi, že tu noc nejspíš budeme muset zůstat ve městě.

„Vždyť zmrzneme!“ bylo jediné, na co jsem se zmohla. Venku už pořádně přituhovalo. „Ne tady, venku,“ řekl. Ani mě nenapadlo, abych šla k cizímu muži domů. Ale ani jeho to nenapadlo. Bydlel sice opodál, navrhl mi ale, že noc strávíme v blízké kavárně. „Oni ale určitě zavřou,“ řekla jsem zcela logicky. Zavřeli by, kdyby neměl Marcel majitele kavárny za kamaráda. A tak jsem strávila noc s tehdy pro mě cizím mužem v cizím podniku.

Během večera jsme si volali já se synem a nevěstou, on s dcerou, ke které chtěl cestovat na svátky. Tak jsme si také telefonicky předali dárečky. Syn během telefonátu rozbalil obálku se svým dárkem. Chtěl sice počkat na můj návrat, já ale trvala na tom, že má obálku otevřít už ten večer. Byli skutečně rádi. Můj dárek od nich čekal na to, až se vrátím domů. Marcel volal své dceři a zeťovi, jeho malá vnučka mu do telefonu nadšeně odříkávala, co vše jí Ježíšek donesl, a to ještě netušila, že zbytek dárků má její děda v kavárně v taškách. Ono totiž ani nezáleží na tom, kdy se ony svátky slaví, ale na tom, jak se příbuzní a blízcí mají rádi. Nakonec jsme spolu snědli i to kupované cukroví.

Během té noci jsem Marcela hodně poznala. Byl to muž, který měl doma uklizeno, nachystáno, teplo a útulno, a přesto se rozhodl strávit noc s cizí ženou v kavárně. Dal přednost ženě v nesnázích před vlastním pohodlím. Á propós, v té kavárně vlastně útulno a pohodlně bylo. To proto, že jsem v ní nebyla sama. Byl tam i umělý stromeček a měli jsme o čem povídat. A tak jsme se společně propovídali k prvnímu vánočnímu svátku. Druhý den jsme jeli, já domů, za synem s nevěstou, a Marcel za svou dcerou, zetěm a malou vnučkou. Během cesty jsme ale v autobuse usnuli tak tvrdě, že jsme se vzbudili až na konečné. A tak mě Marcel doprovodil domů, abych se nebála.

Letošní Vánoce jsme slavili opět spolu, nyní už plánovaně. Ten den nás tak spojil, že jsme začali spolu pomalu, pomaličku chodit. Moc si rozumíme a já jsem velmi ráda, že před rokem mi autobus z práce nejel.

Osov - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete