Vážené čtenářky a vážení čtenáři, již jsem snad nabrala za těch 22 dní dost sil, abych vám napsala, jak to tehdy,  prvního září vlastně bylo.
     Pracuji jako OSVČ a jelikož se psalo datum prvního září, byl nejvyšší čas na vystavení a odeslání faktur. Onen den jsem se v práci zdržela, proto jsem v duchu odstoupila od myšlenky, že půjdu rovnou z práce se poohlédnout do města, abych nakoupila nějaké věcičky a drobnosti, které nedostanu koupit u nás na sídlišti. Tyto nákupy jsem odložila na jindy a zavolala jsem manželovi, zda by pro mne do práce nepřijel. Syn byl již ze školy doma, tudíž jsem navíc souhlasila, aby jej vzal s sebou, protože jsem klidnější, jelikož vím, že jeho jízda autem, která sice není a nikdy nebyla nějak zvlášť temperamentní, ale i tak bude zase mírnější.
     Nákup, který se vešel do malé igelitové tašky jsem dala na zadní sedadlo vedle syna, zasedla jsem místo spolujezdce - vedle řidiče a již jsem měla plnou hlavu toho, co budu doma dělat dříve.
     Jedna křižovatka...- zelená, druhá křižovatka - zelená, třetí křižovatka. Na třetí křižovatce manžel zastavil, již se objevila na semaforu žlutá. Čekali jsme na zelenou. Najednou neskutečná rána. Stačila jsem se podívat na manžela, který měl výraz plný zoufalství, vzteku, otázek a štěstí snad zároveň, jelikož ze zadního sedadla se ozval křik: "Mami, mami, tati, kde mám brejle, ježiši, kde mám brejle?" Jediné, nač jsem se v tu chvíli zmohla, bylo to, že jsem se otočila a viděla syna, který neměl brýle, a až na šok, který utrpěl, nebyl nijak zraněn. Viděla jsem místo zadního okna auta výkladní skříň,  jako ze špatného snu. Akorát jsem se zeptala: "Jste v pořádku?" Když jsem od syna i manžela dostala odpověď, že ano a já jim dala tu samou, tak jsem se snažila vystoupit z vozu, což nešlo, jelikož všechny dveře, kromě těch od řidiče byly nehodou poškozené a nebylo možné je otevřít. Manžel z vozu vystoupil a šel se podívat, jak vlastně naše auto vypadá a zároveň k autu viníka, který ani z vozu nevystoupil. Než jsem se stačila přes řadící páku dostat ven, přišel manžel zpátky - povídá: "Jani, je to jasný, má červený oči...., no je opilej, - volej policajty!" Vysoukala jsem se z auta a když jsem viděla tu spoušť, - jak jsme dopadli, jelikož o auto byla péče veliká, tak jsem se zhrozila. Viník nehody se již v té chvíli také odhodlal z vozu vůbec vystoupit. Nenapadla mě jiná věta a vydala jsem ze sebe: "Můžete mi říct, co jste dělal, vy vole?" "A máte alespoň trojúhelník?" Odpověděl: "No, mám, no." .... Tak mu povídám: "A že byste ho tam laskavě dal, když vidíte, že se do kufru pro něj nedostanem??!!!" Umístil tedy trojúhelník na silnici. Policie byla na místě do pár minut. Sice jsem se divila, jelikož můj projev, kde se nehoda stala byl takový, že se mne museli ptát znovu.
     Manžel odhadl situaci naprosto přesně. Obsah alkoholu v dechu ukázal 2 promile a krevní rozbor také.
     Několikráte se stalo, že manžel na tzv. oranžovou projel křižovatku, já jsem mu vynadala, že mohl zastavit. Kdyby tomu tak bylo i v onen den...., dopadlo by to lépe, nebo hůř? Toť otázka... . Možná bychom dojeli domů bez jakékoliv škody a já jsem mohla pracovat v rámci administrativy, která je též součástí mé práce, možná bychom domů nedojeli vůbec.... .Kdo ví..
     Tato autonehoda se nám skutečně stala, a to prvního září, letošního roku. Třetí den po nehodě jsem si vše opravdu skutečně uvědomila, jelikož jsem ranou do hlavy byla až do třetího září v šoku, který nejde změřit, nijak zjistit..., to "přijde" prostě časem.
     Fotky k tomuto článku nevkládám. Chcete-li následky vidět, jsou v  mém fotoalbu Autonehoda. Fota jsou focené až na vrakovišti.
     Děkuji za pochopení.
    

Autor: Vikitorie