Až bude nejhůř

Dlouho se potýkám s nezaměstnaností. Kdysi jsem po škole dělala dokonce na ředitelství nemocnice účetní. Pak jsem ale vážně onemocněla a potom přišlo miminko, s kterým jsem zůstala sama. Po deseti letech utírání prdelky a starání se o dítě jsem se opět chtěla zapojit do pracovního procesu, ale ouha. Práce nebyla. A tak jsem zkoušela pracovat v dělnické pozici u korejské firmy. Nechci zde popisovat praktiky oné firmy, ale mimo slušného platu nebylo o co stát.

Když jsem si našla novou práci, byla jsem nadšená. Bylo to totiž v místě bydliště. S elánem jsem nastupovala do nové práce, opět na dělnickou pozici. Vědoma si toho, že jako středoškolák se státnicí jdu s kůží na trh příliš lacino, ale šťastná, že mám práci. Ovšem po měsíci jsem se náhodou s ostatními, kteří nastupovali se mnou, dozvěděla, že je to práce pouze na zástup. Ovšem nám to pozapomněli říct. Během tříměsíční zkušební doby má zaměstnavatel ale nárok lidi propustit i bez důvodu… Vědoma si toho nastalo další hledání. To jsem využila občasné brigády, tu lépe, jindy hůře placené. Ale byla jsem šťastná za každou korunu. Jako matka samoživitelka to nemám lehké a nemůžu si dovolit pohrdnout ničím, co zvládnu. Ovšem taky si říkám, že jednou přijde čas, kdy nezvládnu vše…

Bydlím ale ve městě s největší nezaměstnaností v republice. Kdysi bohatý průmyslový kraj proslavený hornictvím je dnes v úpadku. Pod naším městem jsou sice ještě zásoby uhlí, těžilo by se ale na úkor města. A já stejně coby horník nemohu pracovat. Narodila jsem se jako ženská, vychovávám syna sama a ještě jsem v době, kdy jsem měla vynikající práci, vážně onemocněla. Tolik smůly najednou, to jsem prostě já. Já si koupit trpaslíka, jistě by mi do rána vyrostl.

V těsné blízkosti mého bydliště je jedna firma. Zabývá se výrobou pařených sýrů a korbáčiků. Znáte určitě ty malé spletené sýry, dvě sýrově nitě spletené k sobě a na konci převázané uzlíkem.

Do této firmy vždy brali nové zaměstnance. Koluje už roky, že zde nevydělá téměř nic. Vždy jsem říkala, že až na tom budu nejhůř, půjdu pracovat tam. Já se tam už jednou vypravila a ještě ten den mi volali, že mě přijmou. Ale já si už tehdy našla onu práci na zástup. Tak nyní opět přišla řada na korbáčiky. Vypravila jsem se zde podruhé. V úterý jsem se na práci zeptala a ve čtvrtek mi volali, že mě berou. Tentokrát jsem tam nastoupila. Na dohodu a plat? Desetník za upletení jednoho jediného korbáčiku. Nemýlíte se, pouhý desetník! Abych byla přesná, je to 0,12 Kč. No co, říkala jsem si, zkusím to. Práce to není nejhorší, ovšem i ty, které zůstaly v práci nějaký ten měsíc, neupletou víc než 3000 těchto sýrů za osmihodinovou směnu. Já jsem po týdnu na 2400, ale jsou i takoví, kteří se usadili na tisíci a víc neudělají ani jeden kus. A tak se denně klepu do čela, jestli jsem normální a má to cenu do práce jít. Jak říká ale kolegyně v práci, netrpíme hlady, slaných korbáčů si můžeme sníst kolik chceme.

A přitom by to byla tak krásná práce… kdyby byla normálně placená.

Tento článek nepíšu ani jako stížnost, ale víc proto, aby si lidé vážili víc práce. Ono může být vždycky i hůř…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10