Moje babička bude mít brzy osmdesát let. Společně s mým dědou (babiččin manžel) žije v domě. Za ta léta, co v něm bydlí, ho od sklepa až po půdu pěkně zaplnila! Co se týče jejího šatníku, má novou velkou skříň vysokou až ke stropu. Skříň však přetéká oblečením.

Ve skříni visí i šaty, které dříve babička nosila a dnes už si je neobleče, přesto je nevyhodí. Dávno už vyšly z módy, jiné jsou jí malé, ale co je doma, to se počítá! To samé se týká objemných těžkých kabátů, i těch má několik. Co se týče ložního prádla, je situace stejná. Moje babička má mnoho povlečení, ubrusů, záclon, ručníků, utěrek na nádobí… V domě není ani tolik stolů, kolik je ubrusů, tolik postelí, kolik je peřin, polštářů, prostěradel a povlečení. Dům ani nemá tolik oken, v každém okně by mohly viset určitě dvě záclony. Babička už ani neví, kde co má, ale tvrdí, že má všechno. Babička skutečně všechno má, potíž je v tom, že všechno má dvakrát, třikrát. Moje babička je křeček, hromadí a hromadí, nic nevyhodí.

A tak je v domě spousta věcí a málo prostoru. V sekretáři v obýváku má babička spoustu hrnečků a skleniček. Nikdo z nich nikdy nepil. Byly totiž zakoupené na „ozdobu“, jako dekorace. V koupelně má babička spoustu sprchových gelů a krémů, které kdysi dostala od někoho k Vánocům. Přesto si nedávno koupila v akci tekuté mýdlo, prý ji nenapadlo, že si ruce může mít sprchovým gelem. Jako malá jsem u babičky a dědy bydlela, takže aby toho nebylo málo, je ve sklepě spousta starých hraček. Ještě jako dítě jsem doma slýchávala, že „za chvíli“ budu mít vlastní děti a tak se všechny ty hračky budou hodit.

Nyní je mi pětadvacet a děti ještě nemám a zatím je ani neplánuji. No a jak se říká, jaká matka, taková dcera. I moje máma hromadí a hromadí. Doma má staré komunistické časopisy, které dnes již nevyhodí. Jsou prý unikátní, historické. Dříve mamka šila, takže je doma i spousta látek. A jelikož dříve nebyl internet, flešky ani cédéčka, jsou doma i nějaké staré videokazety. A další zvířátko, ke kterému bych mohla mamku přirovnat je knižní mol. Má hrozně moc knížek, stejně je na tom i děda. Přiznávám, že i já dědovi často dávám knížky a zaplňuji tak přeplněný dům.

Je pro mě totiž obtížné vymyslet jiný narozeninový nebo vánoční dárek, který by dědu potěšil. Nedávno jsem chtěla u babičky a dědy udělat velký úklid, jenže jsem narazila. U úklidu totiž nebyla moje sestra, takže když jsem chtěla vyhodit starého plyšáka, prohlásila moje máma: „To je tvé sestry.“ Tak snad se mi jednou povede nějaké ty „poklady“ konečně dát tam, kam patří, do kontejneru!