Babičko, vyprávěj

Asi všichni jsme měli jako děti rádi, když naše babička začala vzpomínat na své mládí a dětství. Všechny příběhy, které vyprávěla, se nám zdály neobyčejné, ale přitom velmi blízké, protože je zažila osoba nám milá.

Naše babička byla z dvanácti dětí a vyrůstala na statku, kde bylo plno zvířat. A spousta jejích příběhů byla právě o zvířatech a dětech. Ty musely už od mala pomáhat rodičům. Ty menší pásly husy a slepice, větší krávy, děvčata pomáhala s vařením a na poli. Při práci si vždy našly prostor i pro své hry.

Kousek za stavením byl rybník a kolem něho mladší chlapci pásli husy a kačeny. Ptáci chvíli škubali trávu, ale pak si šli zaplavat na rybník. A chlapci se začali nudit. Někdo navrhnul, aby házeli žabky. Komu se placatý kamínek odrazí vícekrát od vodní hladiny? Házeli a dobře se bavili, když tu se stalo něco nečekaného. Jeden kamínek odskočil a trefil malou kačenku do hlavy, odskočil podruhé a trefil druhou do zobáčku. První kačenka se překotila do vody a byla mrtvá. Té druhé kámen vykloubil horní polovinu zobáčku, takže se nemohla pořádně nakrmit a také brzy uhynula. Za takovou pomoc děti pochváleny nebyly.

Dívky se bavily jinak. Při pasení krav si z hlíny a vody uhnětly těsto, ze kterého pak vytvarovaly různé bábovky, housky, chleby a koláče (některé s kravskými povidly nebo ozdobené kamínky místo mandlí). Tyto výrobky pak nechaly na slunci vyschnout a už si hrály na obchod. Nakupovaly, prodávaly - místo peněz měly listy různých stromů.

Nebo si hrály na holičky a kadeřnice. A koho česaly? Trávu. Vybraly si trsy dlouhé tenké trávy, ze které pak pletly copy, prokládaly je různými kamínky, klacíky, zdobily květinami. Tyto účesy nechaly několik dnů, pak je rozpletly a pozorovaly, jak dříve rovná tráva je zvlněná až kudrnatá a po několika dnech se opět narovná.

A jak babička začínala vařit? Bylo jí asi třináct let, když všichni odešli na pole s tím, že ona zůstane doma, dohlídne na hospodářství a uvaří oběd. Polévku z kohouta a brambory. To přece zvládne. Oškrábat brambory nebyl problém. Voda na polévku se vařila, teď ještě toho kohouta. Babička nabrala do ruky zrní, udělala z něho cestičku do stodoly, tam kohouta chytila, vzala si připravenou sekyru a chtěla mu utnout hlavu. Kohout se prý na ni tak lítostivě podíval, že to babička nevydržela, dala se do breku a kohouta pustila. Po nějaké chvíli celý proces zopakovala – opět se stejným výsledkem. Blížilo se poledne, hladová rodina se měla každou chvíli vrátit z pole a kohout běhal po dvoře. Poslední pokus! A opět to babička nedokázala.

Když všichni přišli na oběd, byli nemile překvapeni, že budou jíst jen suché brambory.

My děti jsme ty příběhy milovaly, i když jsme některé slyšely vícekrát. A vždy jsme litovali, že nežijeme také v takové chalupě s tolika sourozenci a zvířaty.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10