Ve svých vzpomínkách mám babičku jako malovanou. Každou druhou neděli jsme k ní s rodiči jezdívali na návštěvu. Dělala tu nejlepší polévku na světě. Nejspíš mi tolik chutnala proto, že jí bylo málo. Babička ji vařila pořád ve stejném hrnci, ať byl pátek nebo svátek a nás bylo jako much, takže na každého vyšla jen malá sběračka. Babička vypadala opravdu babičkovsky. Prošedivělé vlasy s lehounkým růžovým nádechem, které mi vždycky připomínaly cukrovou vatu, květované šaty a přes ně čistá zástěra. Mnohem později jsem si spočítala, že jí tehdy bylo lehce přes padesát. Z dnešního pohledu mladá ženská.
K čemu ale najednou vede dnešní všudypřítomný „kult mládí“, který žene babičky do posiloven a pod skalpely plastických chirurgů? K tomu, že se nejedna dáma za svou roli prarodiče stydí, připadá jí naprosto nepatřičná a hroutí se při představě, že na ni venku prcek zavolá: „Babi!“ Tahle problematika se samozřejmě týká i mužů, jen si myslím, že v menší míře.
S jednou takto postiženou známou jsem nedávno vedla na tohle téma debatu, kterou jsem zakončila povzdechem, že na rozdíl od ní vidím smysl života spíše v našich potomcích než v nejnovějším designu umělých nehtů. Neurazila se, ale odpověděla mi svým oblíbeným citátem z knihy Marcely Mlynářové Důchodkyně nestřílejte: „Od určitého věku by bylo nejlepší, kdyby se děti objevovaly jen za účelem plnění našich potřeb a s vnuky nás seznamovaly prostřednictvím fotografií“.
Podle vědců žijeme na rozdíl od většiny ostatních savců tak dlouho proto, abychom mohli pomáhat právě s výchovou svých prapotomků, protože lidskému mláděti trvá příliš dlouho, než se osamostatní. Věřím, že tak mnoho rodin funguje, ale stejně mi z toho vychází, že dítko má největší štěstí, když má hodnou a zdravou prababičku nebo pradědečka, protože životní etapa těch správných babiček se zřejmě začíná pomalu vytrácet a to i vlivem prodlužování odchodu do důchodu.
ChytráŽena.cz
článek vyšel také na blogu autorky