Vánoční cukroví - nejoblíbenější recepty Vánoční cukroví - nejoblíbenější recepty Vánočka - nejoblíbenější receptyVánočka - nejoblíbenější recepty Hrajte s námi SUDOKU online !Hrajte s námi SUDOKU online ! Květina Vánoc - Vánoční hvězdaKvětina Vánoc - Vánoční hvězda
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Úterý 03.12. 2024
Dnes má svátek Svatoslav
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 

Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY

Báječný zájezd - Tbilisi

3. 05. 2016 | Vaše příběhy

Do Tbilisi jsem se těšila. Jako holka jsem četla knížku Růže z Kavkazu a tak jsem byla na Gruzii a Gruzínce moc zvědavá.  Město mě ale trochu zklamalo. Nezdálo se mi tak hezké a příjemné jako Jerevan, ale nakonec jsem přece objevila něco, čím je Tbilisi zajímavé a krásné. Kolem dokola jsou hory. Tbilisi je přímo zasazené do Kavkazu. A potom ty staré domy – mají křehké, jakoby krajkové balkony. Nevím, jestli na nich někdy lidé odpočívají, teď byly balkony prázdné.

Ubytovali nás v hotelu, který kdysi býval asi honosný. Teď už vypadal ošuntěle, všude samé těžké sametové závěsy neurčité barvy. Stejně tak tapety v pokoji byly vybledlé a sem tam na nich byly drobné skvrnky, jakoby zaschlá krev. Adéla hned spekulovala, že jsou od štěnic a podrobně je zkoumala. Nejspíš ale byly od komárů, jak je tam hosté tloukli na zdi, protože komárů bylo ve Tbilisi habaděj.

Jaké památky jsme ve Tbilisi viděli?

Především Pevnost Narikala, odkud jsme se pokochali krásným výhledem na město. Pak jsme byli u mohutné sochy Matka Gruzie.  Gruzínci jsou stejně jako Arméni křesťané, takže ve městě je spousta kostelů, především ve starém Tbilisi.  Viděli jsme chrám Sioni. Jména dalších kostelů už si nepamatuji. 

Pak nám ukazovali různé významné budovy, např. na Třídě Rustaveliho Akademii věd.

báječný zájezdViděli jsme vše, co bylo na programu, až na jednu věc. Neviděli jsme město Gori, rodiště J.V.Stalina. Když jsme naléhali, že to bylo v plánu, gruzínská průvodkyně se vykrucovala a nakonec jsme jeli do nějaké vesnice, prý to bude mnohem lepší výlet než do Gori.

Už nevím, kdo to objevil, dost možná, že nás upozornil průvodce, že blízko hotelu je zajímavá vinárnička. Zašly jsme tam s Adélou. Víno nám servíroval prý sám majitel přímo z koštíře. Překvapilo mne, že na čelní zdi tam visel Stalinův portrét. V té době už byl Stalin považován za tyrana a diktátora. Zřejmě ho Gruzínci (alespoň někteří) pořád milovali.

Už jsem psala o tom, že se k nám lidé chovali přívětivě, nejinak tomu bylo i ve Tbilisi. Například na jednom tržišti, když trhovkyně slyšela naši řeč, ptala se, odkud jsme. Iz Čechoslovákiji? Vy druzjá“ a hned nás obě objímala. Pak ještě dodala, že Československo je jako další svazová republika. Z toho jsme s Adélou nadšené nebyly. Chtěly jsme ještě obě něco koupit domů, naším protějškům. Nakonec jsme daly na rady jiných účastnic zájezdu. Koupíme stříkací pistole. Hledaly jsme tedy obchod, kde je prodávají a najednou nás zastavil nějaký mladší muž a prý, vy jste z Československa, že poznal češtinu a že má hroznou radost, v Československu byl přes dva roky v Milovicích, je voják. Byl celý šťastný, že potkal někoho od nás a když jsme se ho zeptaly, kde mají stříkací pistole, hned nás do obchodu dovedl, pistole vybral a zaplatil. Pak ještě ve vedlejším krámě nám koupil každé velkou krabici gruzínského čaje. Já ho pila celý rok. Chtěly jsme nákup zaplatit, ale nedovolil to, prý má z Československa plno věcí, tak chce aspoň něco oplatit. A že nám musí ukázat svůj byt, abychom viděly, co všechno má od nás.

No, zajímalo nás to. Tak jsme sedli do taxíku a jeli všichni na sídliště. Sergej, tak se nám představil, byl to Rus, hned nadšeně hlásil taxíkáři, že jsme z Československa. Taxíkáře zajímalo - a s tím jsme se ostatně setkaly už několikrát - kde je to lepší, zda u nás nebo v SSSR. Byl překvapen naší odpovědí a ptal se, zda máme doma televizi. „Jistě.“ „A barevnou?“ Nakonec zklamaně pronesl: „No jo, když oni nás nikam nepustí.“

Cestou si Sergej nechal zastavit u jednoho krámu, že musí nakoupit nějaké pohoštění.  Ptal se, co má koupit. Ta otázka mi přišla komická. Viděly jsme sice s Adélou obchody označené jako Potraviny, ale po pravdě, moc velký výběr nikde nebyl. Tak povídám: „No, co budou mít, přece.“ Vytáhl z kapsy nějakou bumážku, zamával mi s ní před očima a řekl, že on jako voják s touto průkazkou dostane všechno. Měl pravdu. Přinesl kávu, pití, všelijaké dobroty a také velikánský meloun. Před panelákem jsme potkali jeho kamaráda Gruzínce Josifa a přímo v domě Sergej zazvonil na dalšího kamaráda, kterého i s manželkou také pozval. Nakonec se nás sešlo sedm. Manželé byli také Rusové, on byl rovněž voják, představil se jako Jurij a nějakou dobu prý působil v NDR. Když jsem uviděla jeho ženu, zatajil se mi dech, jak se mi zdála krásná. Ovšem zblízka jsem viděla, že hlavní podíl na její kráse má perfektní mejkap a líčení. Asi nechodila do práce a nouzí zřejmě netrpěla. Přivedli s sebou ještě jednoho kamaráda, Arména, jméno už si nepamatuji, asi u nich bydlel nebo tam byl právě na návštěvě. Ten si přinesl takovou kratší dýku, kinžál. Divila jsem se, k čemu potřebuje na návštěvě kinžál, ale hned mi to předvedl. Ve vteřině rozsekal meloun na sedm téměř stejně velkých dílů. Bylo vidět, že s dýkou umí zacházet.

Sergej měl manželku s dětmi na prázdninách v Soči. Přesto bylo v bytě uklizeno, jenom v kuchyni kopec špinavého nádobí. To umyje večer, teprve večer u nich teče teplá voda. A co měl z Československa? Všechno. Nábytek, koberce, záclony, ložní prádlo, ručníky, nádobí, možná jsem ještě na něco zapomněla.

Ale musím uznat, že jako hostitel se osvědčil. Kávu nám mlel na ručním mlýnku, který také měl od nás. A to by nesmělo být v SSSR, aby nedošlo na přípitky. Jak se tak připíjelo, někdo pronesl přípitek, abychom se takhle setkali i za rok, zase u Sergeje. Samozřejmě jsme s Adélou prohlásily, že my za rok nepřijedeme, ale ať oni přijedou k nám. Hned bylo ticho. „Tak přijedete?“ zeptala jsem se. Odpověděla Ruska: „No, jestli nás pustí…“ a všichni pokývali hlavami. Ani Sergej, který se holedbal bumážkou, se kterou vše sežene a tím, že jeho pošta nepodléhá cenzuře, si nebyl jist, že budou moci přijet do bratrské země.

Když jsme vypili nějaké pivo, vzpomněla jsem si, že můj přítel a jeho kolegové sbírají pivní etikety. Vzala jsem tedy láhev a šla ji do kuchyně namočit, abych mohla etiketu sloupnout, nálepku z gruzínského piva jistě nemají. Sergej hned volal, proč to dělám a když jsem řekla, opáčil, ať to nechám, že mi sežene lepší. Ani nevím, kdy a na jak dlouho zmizel, ale přinesl mi štůsek nepoužitých etiket pivních i jiných nápojů. Sežene opravdu všechno.

Potom jsme šli s Adélou a Sergejem ještě do bytu k Josifovi. Cestou jsme se zastavili v blízkém kostele. Nebyla mše, ale bylo tam dost lidí, chodili po kostele se zapálenými svíčkami. Josif koupil (přímo v kostele) svíčky i pro nás. Prý když máme zapálenou svíčku a něco si přejeme, tak se to splní. Možná to bylo podmíněno ještě modlitbou, už přesně nevím. Ptala jsem se ho, co si on přál. „Přece, aby nebyla válka. No a aby nás za rok pustili do Československa.“ Ani jedno přání se mu nesplnilo.

Pak jsme čekali na zastávce autobusu na Josifovu manželku, jela teprve z práce. Dovedla bych si představit, že bude otrávená, když po celodenním sezení u šicího stroje jí manžel představí dvě cizí ženské a ještě řekne, že je pozval na večeři. Ale Marica (už nevím přesně, ale tak nějak její jméno znělo), byla v pohodě, usmívala se. Cestou se k nám přidaly dvě holčičky, jejich dcery, tak 8 a 9 let, byly u kamarádky. Byt gruzínské rodiny byl o něco skromnější, ale také uklizený.

Protože jsem ve Tbilisi neviděla žádnou prodejnu nábytku, ptala jsem se, kde koupili nábytek. Marica pyšně odpověděla, že to dělal sám Josif, je šikovný. Musela jsem jí dát za pravdu.

Zatímco Marica připravovala večeři, chlapi pustili magneťák s písničkami, co přivezl ďáďa Sergej z Československa a holčičky tancovaly. Zvláště uměly „ptačí tanec“. K večeři bylo nějaké jídlo jen ze zeleniny, něco jako ratatouille, byl tam lilek, papriky, rajčata… Byla to pro mne dost nezvyklá chuť, ale ze zdvořilosti jsem to pochválila. A to jsem neměla dělat, protože mi okamžitě na talíři přistál nášup. Po večeři Marica vytáhla album a ukazovala nám rodinné fotky, pak přišla řada na sešity holčiček. Vždycky mě ohromilo, jak děti v SSSR uměly krásně psát. Jedno písmenko jako druhé. Obě holčičky se učily také francouzsky, takže psaly i latinkou a to bylo zrovna tak úhledné. Přitom gruzínský jazyk má své zcela odlišné písmo a to jistě také ovládaly. Pak už musely jít holčičky spát a Josif vytáhl odkudsi láhev domácí pálenky, že si na rozloučenou připijeme. Pálenka byla silná, Josif ji ve své sklínce zapálil, přesně, jako jsem pak viděla pana Donutila v Pelíškách. Jenom neřekl „Maršál Malinovskij“. Viděly jsme, že se schyluje k dalším přípitkům, tak jsme po druhé sklínce řekly, že končíme. Měla jsem v kabelce pár balíčků žvýkaček a sluneční brýle, které jsem si nezvykla nosit, tak jsem to dala Gruzíncům.  Adéla také něco našla.  Měli velikou radost, hlavně ze žvýkaček.

Josif na nám ještě věnoval každé jednu láhev pálenky, prý ať si to vypijeme tedy doma na jejich zdraví. Viděla jsem, že Marica je celá nesvá. Je jí snad líto, že přijdou o ten alkohol? Ne, jen nás prosila, abychom láhve dobře schovaly a kdyby nás chytli celníci, že nesmíme říci, odkud to máme, že oni nesmějí pálit alkohol a měli by velké problémy.

Do hotelu jsme dorazily už po večeři, ale my stejně neměly na jídlo ani pomyšlení.

Poslední večer byla na programu také ochutnávka vín. Konala se rovnou v hotelu. Jestli mi chutnalo víno v Ázerbajdžánu, tak gruzínské mi chutnalo mnohem víc. Jméno toho nejchutnějšího jsem si dokonce zapsala, že ho budu doma kupovat, jenomže k nám se zřejmě nedováželo, nikde jsem ho nesehnala.

Ten večer nám průvodce představil svého dávného přítele, který za ním dorazil do hotelu a zúčastnil se ochutnávky. Byl to profesor, učil na univerzitě. Někteří s ním chtěli zavést hovor a začali se ho ptát na různé věci. Odpovídal jen jednou větou, bylo vidět, že mu to je nepříjemné. Průvodce nás vybídl, ať raději něco zazpíváme.  Já trubka jsem navrhla, že budeme zpívat Suliku, což byla nejoblíbenější Stalinova písnička. Myslela jsem, že když Gruzínci stále Stalina obdivují, bude mít pan profesor radost. Opak byl pravdou. Pan profesor se během našeho zpěvu horlivě bavil s průvodcem, dělal, jako že píseň vůbec nevnímá.  Měla jsem dojem, že se snad něčeho nebo někoho bojí. I když jsme pak zpívali jen naše lidovky, za chvíli se rozloučil a odešel.

Náš zájezd se chýlil ke konci. Druhý den jsme nastoupili do letadla směr Kyjev. Sbohem, Tbilisi, bylo nám tu dobře.

Bm68 - čtenářka
ChytráŽena.cz


Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Další fotografie ke článku Báječný zájezd - Tbilisi:

Báječný zájezd - Tbilisi
 



Komentáře
« Předchozí   1   2   3   4  Následující » 
Obrázek uživatelky
profil
Blani, videla si kus sveta a napísala si o tom veľmi pútavý článok Smajlík.

Tiež sa prihováram za to, aby si písala ďalej Smajlík.
Obrázek uživatelky
profil
To jsem moc ráda
Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
To víš, že bych ráda ještě něco napsala. Když se zadaří...Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
Ba ne, zasloužíš.Smajlík Články jsem četla, jen jsem nekomentovala. Patříš mezi mé oblíbené autory, jako je třeba i jardamalej, dada, kasparek, bertice aj. No a to, že články o cestování končí, snad neznamená, že už nebudeš psát? Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
Milá Kačice, moc děkuji za krásná slova. Takovou chválu si nezasloužím. Tento článek byl třetí v pořadí, pak exisuje už jen kratší závěrečný, zatím čeká na schválení. Tím moje skoro exotické cestování končí.

Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip


NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY Zásady ochrany osobních údajů KONTAKT © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles