Balíček

Přišel balík. Byl pro manžílka. Měl narozeniny a dcerka mu poslala dárek. Musím říct, pěkně těžký. Však vyjít i s touto zátěží do druhého patra bez výtahu ve starém domě nebylo nijak snadné. Jsem jak parní lokomotiva. Ta též funěla, syčela. Pamětníci vědí, vzpomenou si. To dnešní mládí už nezná. Večer, když přišel můj miláček domů a chtěl usednout ke stolu s jídlem na své místo, ležel na židli balík. Co to je? Proč to tu válíš? To je moje místo! Jsme dva a zrovinka sem musíš odložit toto.

Úpěl z plných plic a smutně hleděl na plný talíř. Žel překážku musel vlastnoručně odstranit. Tedy, mámo, příště si vyber jinou sesli a ne tu mojí. Brblá si. To je nápad, inu ženská jedna, vůbec neuvažuje. A hele, ono je to poněkud těžší, hmmm, co to asi bude a proč to nerozbalila? Jó, do ženský nevidíš, ta má jiné myšlenkové pochody, znělo to od židle. Já si klidně sedím v ušáčku a čekám, sleduji tuto scénu. Jsem jak v divadle. Mámo, už bys mohla něco udělat a rozbalit tu věc, copak Ti nestačí, že jsem přišel z práce znaven a ještě abych Tě pobízel k této činnosti? Brumlá si dál.
      
Ale tatíčku, proč bych něco takového dělala? Copak se mohu tolik namáhat? Víš přece, že těžké věci dělat nesmím a toto je velice těžká zásilka. Má skoro 10 kg. Však pro jednou by to snad šlo, ne? Už pomalu začíná brunátnět. Ano, dnes už jednou jsem tuto věc stěhovala odspodu nahoru, ale zde nehnu ani brvou. Tu taťka už nevydrží moji logiku a jen kroutí hlavou. Ženská, koho jsem si to tak vzal, jak se za ten čas změnila. Jo, když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. Jen co ho polapí, zpívat mu přestávají. Znělo z oněch míst.  Já vím, porušila jsem pravidlo každého muže, od plného talíře nikdy nevyrušovat, nezdržovat či nerušit. A odsunul krabici na moje místo.

Šel večeřet. Hmmm, dobré to bylo, tos to, mámo, dobře ubramborovala. Snažila jsem se, to víš, přidala jsem trochu lásky, vzpomínek a výsledek je hotov. Miláčku, dáš si čajíček či buchtičku po večeři? Nooooo, proč by ne, tož dones a pak konečně udělej něco s touto záhadností. Ale miláčku, copak mohu? Proč bys nemohla, už od rána ji tu válíš, tak snad je čas vše uklidit. To je sice pravda, ovšem jisté ALE to má. No jo, zase to tvé ale. Tatíčku, vem si brýle a pořádně se koukni, důvod je zcela prostý.

Proč brejle, copak jsem slepý? Ne, tatíčku, zajisté ne, ovšem teď si je dej na nosánek, hned uzříš líp. Pro klid doma si bere brýle. Ale copak to tu máme, MÁMO, to je můj balíček, nuž pojď, krabičko, ať se kouknem, co ukrýváš a kdopak ho vůbec poslal? Jé dcerka, holka moje zlatá, ona nezapomněla. Pěkně si váží svého taťky, co do tíhy uvidíme obsahově. A už škube papíry, až daleko odlétají. Mámo, co to je? Hlína? Počkej, je tu psaní. Dopis začíná. Milý tatínku, (krásně oslovuje, holka moje mazlivá). Dlouze jsem přemýšlela, čím bych Ti radost udělala, vím, že máš rád jen zdravé věci, tak Ti posílám to nejlepší, co mohu. Nejzdravější. Vždy jsi chtěl věci jen čerstvé, bez zbytečného prodlení na pultě. Tak zde je můj dar. Užij si ho v pohodě a s láskou opatruj. Pa pa pa. Tvá nejhodnější dcérenka (pravda, máme jen jednu dcerku a jednoho syna).

Hlína tam byla, též ale zároveň sadba žampiónů! Tak to byl ten krásná dar, o kterém jsem věděla předem, však naštěstí se dcerka zeptala. Nuž možná by ho poslala stejně i bez souhlasu. Teprve teď nastal ten pravý tanec okolo krabice, co a kam dát, jak se starat. A víte, kam ho dal? Inu, k dcerce do pokoje přece, ona tu není, je na privátu, sem jezdí velice málo. Taky šest hodin sem a stejný čas zpět za víkend nestojí. Tak se taťka, jak přijde z práce, nají a hned jde poletovat okolo svého daru. Má tam foťák, neb zároveň byla přiložena poznámka - fotodokumentace nutná! Postřikovač, rosit se musí každý den. Též si povídá. A víte, že už byla druhá sklizeň. Tu první si labužnicky pomlaskával nad řízečky a pomazánkou. Druhou dostal syn, jak tu byl a třetí, kdo ví? Inu, to byl tedy záhadný balíček, co jednou přišel.